http://www.irenagalova.cz/blog/ cs Nucleus CMS v3.24 (c) 2008, Irena Gálová Weblog http://backend.userland.com/rss http://www.irenagalova.cz/blog//nucleus/nucleus2.gif http://www.irenagalova.cz/blog/ http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=81
V dětství jsem si přála být neviditelná a není mi to cizí ani dnes. Možná proto mlhu tu a tam vsouvám do knížek. A taky proto, že při psaní mám někdy jenom mlžnou představu, jakým spádem a k čemu se bude děj ubírat. Jinak to bylo s rukopisem Víla není k ochočení. Věděla jsem hned na začátku, jaký bude konec. Drobná víla Rosalka ode mne, z mého domku na samotě u lesa, odejde. Ne v šatičkách z pavučiny, které jsem jí ušila. „Vznesla se do vzduchu a za chvilku byla celá zahalená v závoji z jemné modravé mlhoviny."

První den po přestěhování z Bratislavy do Prahy jsem zažila pěknou chvilku na Staroměstském náměstí. Byl večer, šla jsem sama, a všude kolem spousta lidí. Z mlhy, zbarvené bledě zeleným světlem, se vynořoval kostel.
null

Zvláštní pocit, když z mlhy vystoupí kráva. To jsem zírala před pár dny v Itálii, v jedné lombardské vesničce, roztroušené po kopcích. Obrovské jezero se smaragdovou vodou, zasněžené štíty Alp, a ta mlha. Musela jsem ji vyfotit. A pak ty krávy. Bylo jich šest. Tři mámy a tři už dost vyrostlá telátka. Býček rošťáček vyváděl, stoupal na kopýtka pohledné jalovičky. Neodradila ho ani máma opakovaným šťouchnutím růžky.

O krávách něco vím. Měli jsme dávno flekatou Sabinu. Rozpustilá, mazaná. Jednou nohou nějak šmatlala nebo co, jako by se předváděla, byl to její styl, takovou si ji pamatuji nejvíc. Až seriozně mi připadala, když se jí narodilo telátko. Bylo mokré, tak ho hned olizovala, aby nenastydlo. A současně to bylo laskavé sbližování. Jen jsem se divila, proč na své mládě kouká velikýma kravskýma očima bez těch dřívějších poťouchlých jiskřiček. Vždyť my ti s telátkem pomůžeme! Když už malé dělalo první krůčky, pořád pleskala ocasem, zaháněla od něj mouchy, což jsme my nedělali.

Nezapomenu ani na oči jedné krávy, co seskočila z dobytčího náklaďáku, jedoucího na jatky za účelem, který zvířata zjitřeným vnímáním asi vytuší. Utíkala do polí, jenže ji nahnali zpátky. Pod okem měla slzu.

To mi běhalo hlavou při tom focení. Ony bú, a já jako bych pozapomněla, že nefotím Sofinku, no, kravičko, výborně, hezky, ocasem neplácej, jsi fakt modelka!

Tady jsou fotky. Otextuji je podle toho, jak focení probíhalo. Musím ještě dodat, že se jim můj foťák líbil. A mně se líbila zvuková kulisa: kukačka (někde blízko) s krátkými přestávkami, zvonec každou chvíli, a zvony (v dálce) asi pětkrát.

null

Co mi kráva na této fotce říkala? Nechci se s tebou bavit! A kravská mládež taky, že mě nechtějí vidět. Jenom jedno telátko na mě koukalo jako tele na nová vrata.

null

Tady je jejich vůdčí, pod stromem si vychutnává soukromí. Na krku má zvonec. Pohne hlavou, nebo si líže nohu, a už máme zvonkohru. Můj muž vysvětloval Sofince, že české krávy místo zvonce nosí mobil.

null

Protáhnout hlavu mezi ostnatými dráty? V oku krávy jsem viděla bezmocnost.

null

null

Hlavu zdvihla a rozjímala o kravském životě. To nejsou hovadiny, co se mezi krávami povídá: prý se pasou hlavně proto, aby z nich člověk nadojil dost mléka. Že ten zelený drátěný plot není ze stébel trávy, svazovaných uzlíky, to brzy pochopí každé tele. Ty uzly jsou tvrdé, pichlavé.

null

Jsem nějaká smutná, sděluje mi asi po hodině focení, to už si krávy zvyknou, že se něco děje. Taky číslo na uchu mi snižuje sebevědomí. Já jí odpovídám, že naše Sofinka měla, když se narodila, plíšek s číslem 65 na zápěstí, každý novorozený človíček je očíslovaný. Ale já jsem dospělá kráva! říká mi očima. Jo, to vidím.

null

Překousnout drát, to nejde. Kdyby krávy pojídaly ostnaté dráty, dávaly by možná pálivé mléko. Ale toto je opravdu hovadina, blbý nápad.

null

null

null

null

Se mnou se kráva zprvu nudila, ale o Sofinku hned projevila zájem. Všechny děti, už jako mimina, znají řeč zvířat.

null

Býček od své mámy hodně pochytil, nejen ty šťuchance. Když narostu, já ty dráty překousnu! Své tajné plány ukrývá ve tmě.

null

Dobrou noc, krávy nebeské! Ne, já vás neurážím, jen mě ta nadávka napadá, když koukám, jak blaze polehujete pod nebem, které je pro každého.

null

A až se vyspíte, probudí vás třeba tenhle kohout.
]]> General http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=81 Thu, 10 May 2012 21:41:54 +0200 http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=80
Ale zpět k vráně. Vlastně jsem chtěla havrana. V dětství jsem ho považovala za vraňáka , spájí je základ slova „vran“, jenomže hahahavran má asi smysl pro humor větší než vrána.

Zkrátka mám v pokojíčku vránu. S ježibabou žádné spory, černé peří se jí nezježilo, když ji uviděla poprvé. Ježibaba ji nikdy holí neudeří, hůl má na podepírání, odkoukala to od některých lidských babiček. Po pravdě, i ona není ježibaba – ale ježibabKa, přesněji ježibabka Čambucha, knížka o ní vyšla dávno. Při korekturách (poslední opravování chyb ve výtisku rukopisu) jsem důsledně střehla, aby nikde nechybělo to „k“, což by byla chyba nikomu neodpustitelná, na takové věci jsem horší než ježibaba bez „k“.
null

Ale zpět k vráně – teď už doopravdy. Před pár lety jsem je hodně pozorovala, to jsem psala Ukolébavky pro dudka. Deset ptáků – o každém pohádka a faktopovídání. Přefotila jsem stránku z té knížky, kde píšu o vráně, jak je moudrá, učenlivá – a mazaná.

null

Sofinka a já jsme na tu naši vymyslely ptákovinu, nejsme chytré o nic míň než ona. Totiž: svým ostrým zobákem Sofinku „jako“ klovla do ruky. Úlek, bolest, sebelítost, uraženost, naštvanost… tolik pocitů, které jsou – neumím odhadnout, nakolik „jako“, čili hrané, a nakolik vnitřní vcítění se, prožívání hry naplno.

null

null

null

null

null

null

Když si na něco hrajeme, dělám to samé a baví mě pozapomnění, že … například neroztrhat záclonu, přestože jsem zlý pes. Venku, v rozhovorech se stromy, je ona vždycky sama sebou a já třeba babičkou vrbou. Anebo menším stromkem, na který si vyleze a já vzdychám, ach jo, nepolam mi hrubé ruce, těch mám dost, ale šikovných rukou nikdy není dost, ani tenkých prstů, ani zelených nehtů! Sofinka se směje, kamarádka v Litvě jí jednou nalakovala nehtíky zeleným lakem. O kmenech, větvích a listech vyprávím v knížce Stromořeč, kterou mám pro ni připravenou. Taky, jako u těch ptáků – pohádky plus povídání. Tentokrát i na cedečku. Kniha česky, moje rozprávanie na CD slovensky.

null

A jakoupak boudu jsme na vránu ušily? Oblepily jsme jí zobák leukoplastem s obrázečky, který Sofinka honem vyhledala v koupelně. A to je konec, tečka. Vykřičník ne, vždyť jsme ji parádně přelstily.Klapajznu zamázly, načež promazala své trumfy.

null]]> General http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=80 Sun, 1 Apr 2012 10:30:00 +0200 http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=79
Včera večer jsme si telefonicky (Praha – Morava) povzpomínali. Babička T. shledává po domě (kromě jiného) náramky, korálky, prstýnky, sponky, spoustu důležitostí, na které v zavazadlech už nebylo místa. S láskou k Sofince dodržuje její systém: každá věcička má svou krabičku, taštičku, pytlíček… prostě někam patří a nesmí se to poplést. Slzu u toho jde setřít z oka automaticky, ovšem setřít z oken její pacičky není jen tak. Znám to.

Prostě Sofinka už není na Moravě. Je s maminkou a tatínkem v Litvě. Nemocná Morava, nemocná Praha, ale nerozloučit se nešlo. Sofinka trpělivě čekala u okna na naše auto. Sbalená – v baťůžku pyžamko, kartáček, bačkůrky, předtím než ji přestěhují nadlouho za hranice, přestěhuje se za námi na jednu noc do hotelu. Chápala to jako velkou poctu.

Dnes je první jarní den, krásné počasí, můj první ranní pohled padl na Sofinčin portrét na stěně u mě. Přes sklo ho zahříval sluneční jas z okna naproti, spouští foťáku jsem tu teplou chvilku zvěčnila. Už na obrazovečce jsem si všimla, že do světelného odrazu na Sofinčině hlavě z přefocované fotky se plete moje střapatá hlava. Foťák to vyřešil: moji hlavu ignoroval a Sofinčinu přebarvil na platinový odstín, který jí fakt sluší.
null

Ta fotografie je asi zpřed dvou let. Sofi měla oči sytě modré a protože je nejde přebarvovat jako vlasy, změnily barvu samy od sebe. Září, jako by v nich roztál střípeček smaragdu smíchaného s bledým tyrkysem.

Šla jsem si zavzpomínat k rybníčku. Nosily jsme kachnám a kachňátkům rohlíky a Sofinka je pořádně ohryzala, než je rozmrvila do vody. Byl jí asi rok a půl, když jsem na ni vymyslela trik. Chtěla na ruce, protože od rybníčku se vrací k našemu domu do kopce. Našla jsem v lese dlouhou větev, ona držela dolní konec, já horní a tak jsem ji pěkně tahala. Bylo nedělní ráno, v dálce kokrhal kohout a do toho zvonily zvony. Až bude větší, možná si to přečte, už teď ji moc zajímá, „jaké jsem bylo mimino“.

A posílám jí kočku v kočárku, protože ráda nakukuje do kočárků vůbec. Dvě holky mi dovolily vyfotit ji, kočička taky nenamítala, a mně chvilku vrtalo hlavou: proč nevyrábějí kočárky pro kočky, vždyť se to slovně hodí!

null

Taky jsem měla štěstí na pejsky. Vzpomínám si, jak se Sofi tulila ke všem psům, které jsme potkávaly. Jeden na ni směšně štěkl a ona mu odštěkla. To se on tak směje, řekla jeho paní. Sofinka se ještě v barvách mýlila, ale když kolem nás přeběhl pejsek s modrým obojkem, stručně poznamenala, že je to psí chlapeček. Teď jsem potkala psí holčičku a psího chlapečka, byli naparádění, jako by se vychystali na focení.

null

U rybníčku mají pejskové o legraci postaráno. Plus o sport. Rozhánějí kachny pláváním a běháním kolem dokola. Kachna nevzlétává lehce jako běžný pták. Nastartuje a zprvu letí nízko nad vodou, to už pejsek oběhne rybník třikrát, celý natěšený, že je pro kačeny bubák. Vzlétající kachny pleskotem křídel vodu rozčeřily, odraz slunce ji pozlatil. Už to nebyly obyčejné kachny, ale hejno oživlých leknínů. Jenom to divoké kvákání jim zůstalo. Musela jsem zesílit mou vnitřní hudbu, aby je přehlušila. K pávům se taky nehodí jejich křiklavá řeč. Pod vodou se zrcadlily a prolínaly různé odstíny. Jejich poklidnou harmonii rázem zpřeházeli psi plavající sice elegantně, ale záludně.

null

null

null

null

null

null

Když jsem odcházela, bílý pes na mě nevinně koukal, ať ho vyfotím jako poctivého přítele člověka, ne rušitele rybničního klidu. Tak jo. Tady je fotka toho uličníka.

null

Domů jsem ještě nešla. Měla jsem s sebou ne uličníky, ale ulitníky. Přesněji: jen jejich ulity. Ze skleničky jsem je vysypala do dlaně, a pak naaranžovala u jednoho stromu. Drobounké šnečky v různě barevných ulitách jsem našla někdy v únoru na ztvrdlé trávě. To byly ty silné mrazy, tráva vrzala pod nohama. Koukla jsem tehdy do každé ulity, ale tělíčko, které dokáže světluška rozložit na kaši a vysát ji (o tom jsem už psala), to tělíčko bylo zmrzlé. Pozdě vylíhnutí šnečci předčasně uhynuli. Posbírala jsem je, odnesla domů, dala do sklenice a řekla jsem si, že je v první jarní den odnesu do lesa a rozmístím kolem stromu jako ozdůbky.

null

Dnes jsem svůj slib splnila. Co za to? Dvě překvapení. Zastavil se u mě kluk, asi 6-letý, s velkýma modrýma očima. Koukal, co to dělám, a řekl své mámě: „Fantastično!“ Ptám se ho, jak se jmenuje. „Kiril,“ odpověděl. Tak to je ten Kilili, jak mu říkala Sofinka, když se s ním (ona rok a půl, on tři) hned po seznámení válela pod stromem a přiměli i mě, ať se taky válím. „Kuda vy damoj?“ zeptal se nás, když jsme pak odcházely. Já nesla Sofinku na rukách a ona v jednom kuse omílala tu ruskou větu, kudy jdeme domů. A dlouho na něho vzpomínala, přestože ho viděla jenom jednou a krátce.

Druhé překvapko? Našla jsem kousek od toho místa čerstvě vylíhnutého malého šnečka. Ke cvaknutí spouště jsem se dostala rukolomně, ale přesto se mi povedlo vyfotit ho levou rukou coby prstýnek na pravé ruce. Maxiprsteny, ty se teď nosí, Sofince jsme posledně (když jsme se s ní loučili) přinesli hezkou sůvičku na prst. Nosit šnečka na prstě, líbilo by se mi to. Svou nohou podobnou přísavce by se přilepil přesně na kloub prstu, kde se stárnutím z ochablé kůžičky vytváří něco jako letokruhy na kmeni stromu. Anebo jako ulita malého šnečka. Schválně si prohlédněte kloubky prstů, když vám bude něco nad čtyřicet.


null

]]> General http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=79 Wed, 21 Mar 2012 19:12:00 +0100 http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=78
nullnull

Zahrada byla sněhobílá i ve tmě, tu a tam blikaly jiskřičky. Vrzání sněhu pod nohama (s ozvěnou v nočním tichu) jsem už dávno nenaslouchala. To moje mělo rytmus jakékoliv písničky, co mi proběhla hlavou, třeba té, kterou jsem vymyslela pro Sofinku, před třemi léty ještě nekritické batole (Pro ty oveččí oči, 12. 4. 09).

null

V mém pokoji jsem se zahřála focením Sofinčina sněhuláčka. „Posněhuláčtila“ prázdnou rolku z toaletního papíru, z něhož natrhala sněhové vločky. Nalepovala je jednu po druhé, pak přikreslila holku v zeleném, taky domeček, který navíc vystřihla. Všechno mám rozložené v knihovně, na knize s názvem Počasí. Jen náhodou na té knize. Teď koukám, prohlížím si nafocené záběry – jako kdybych přivolala duhu přímo nad Sofinčin domek. Že je na obálce knížky duha, dřív jsem si toho nevšimla. Je tam ještě růžový otazník, protože lidi se den co den ptají na počasí. Tím, že jsem se při focení různě ohýbala, v záběru otazník z obálky dosedl na střechu Sofinčina domku, coby komínek s růžovým dýmem. Jako kdybych její dílko schválně tak rozmístnila. Mé ruce to udělaly mimovolně, aniž by se dohodly s mou hlavou. A foťák v tom pokračoval. Modř lesklé knižní obálky se nějak zázračně odrazila na stěně. Modré nebe. I s obláčky, mírně zkroucenými do písmene S (Sofinka, Sněhulák).

null

Ráno jsem v předzahrádce fotila kulatou korejskou jedli, šišky má v létě temně fialové, v zimě zhnědlé. Jedna z hromádek sněhu (větvička vlevo) mi na fotce – ne ve skutečnosti – připadala jako něžné sněžné labuťátko.

null

Pak jsem z dveří obýváku fotila dub. Ke kotlince u spodních větví, s nedotčeným sněhem, mířila straka. Než jsem cvakla, odletěla. Nechtěla jsem zašlapat zahradu. Hlavně jsem nechtěla narušit noční stopy jedné kočky, chodí si k nám promňoukat, co nového. A i teď ráno, bylo asi devět, se přitoulala. Přitulit se. Ty lidské stopy jsou moje.

null

null

Sama se pozvala dovnitř. Utřít tlapky, zasněženou srst atd, a už běžela po schodech nahoru. Rovnou do mého pokoje. Do mé postele. Koukala, co za knihy mám v knihovně. Kočička netuší, že mám taky knížku o slovenských mačkách. Já brouzdala v tlustém slovníku, ona blaze polehávala.

null

null

null

null

Měla jsem rozdělanou práci, plus koupelna a tak, prostě mi překážela. Vycítila to. Lehla si ke dveřím, překročit černou kočku přináší smůlu. Venku padají z nebe bílé myšičky, tak jdi! Urazila se, že ji mám za blbou. Sněhem se nezasytí. Zvedla záda, jedno oko přimhouřila a důstojně od nás odešla.

P.S. Omlouvám se, číčo. I za to, že ti foťák spolknul špičku ouška.
]]> General http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=78 Tue, 21 Feb 2012 00:10:00 +0100 http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=77
V Litvě, hlavním městě Vilnius, mě nadchla spousta zámků a zámečků pověšených kdoví odkdy podél zábradlí dlouhého mostu. Láska uzamčená, klíč možná na dně řeky. A možná ne. Deštěm a mlhami zámky zrezavěly, přestože stará láska nezrezaví. Jenom klíček, kdesi uschován, neztratil lesk.

nullI pošta, co ji roznášejí pošťáci do schránek, se (jak jinak)uzamyká. Dopisů je ale míň všude, taky v Litvě. Papírově si snad dopisují už jen ti, co mají zámky na mostě úplně řezavé.

null

Každé dveře (kromě posouvacích dveří šatníků, dvířek kredenců, krbů, mikrovlnek atd., taky dvířátek na srdíčkách v obchodech s bižutérií, a pomyslně řečeno i na srdcích lidí) mají svůj zámek, svou klíčovou dírku. Jenom ty zchátralé, co už zapomněly vrzat, léta je nikdo neotvírá, jenom tyto dveře nečekají na břinknutí klíče. I když třeba kliku mají, srovnala bych je s „invalidními“ hodinami s jednou ručičkou anebo bez obou. Hodiny a dveře v takovém stavu nemají ponětí o čase.

null

null

Tak to netuší ani dveře, které jsem fotila asi před půlrokem. Klika žádná. Klíčové dírky byly zataraseny plechovými plátky, kterými nešlo hnout, jako kdyby přimrzly.

null

Při focení staré brány v Bratislavě (nedávno) mě málem odradil nový zámek, co se k ní vůbec nehodí. Jak se může sžít s bránou, která si pamatuje císařovny? Ach jo, vzpomněla jsem si, jak jsme jednou spali na Zvolenském zámku, a jak jsem ztratila (pak našla) těžký historický klíč.

null

Nejopuštěnější dveře ze všech, co jsem kdy viděla, jsou ty za hotýlkem pod hradem. Pokaždé, když tam spíme, se na ně jdu podívat. Nejsou to ani dveře, jenom taková výplň z bambusových proutků. Klika je tam úplně osamocená, samozřejmě bez klíče. Fotila jsem ji pozdě večer, něco před dvanáctou. Můj foťák věděl, oč jde – z měsíce v úplňku udělal obrácené srdíčko.

null

Potěšilo mě, že kliku, kolem níž kdosi vyřezal díru, že tu kliku zahřívají dvě světýlka, ačkoliv vzdálená v mrazivé temnotě. Když blikavá světýlka v pozadí díry zhasla, stiskla jsem kliku, abych ji zahřála já. Sice studeně zkřehnutou rukou, ale na další fotce je vidět, že v mrazech nosím i rukavice.

null

null

null

Ráno jsem rozjasněnou dírou zahlédla vzadu, za hromadami suti, strom. Kolem kmenu zelený břečtan. Nálada na bodu mrazu už nebyla, i přes tu minusovou zimu.

null]]> General http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=77 Tue, 14 Feb 2012 22:45:02 +0100 http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=76
Přiznávám, že se příliš za světlem netáhnu, v autě hned sklopím clonítko, aby mi neslzely oči. Mám asi radši noc. Přesněji pozdní večer. V ulicích (tady u nás, kde je klid) do tmy zapadnu, splynu s ní, jsem anonymní, „neviditelná“, připravená tuze otvírat oči, kde zahlédnu něco zvláštního, co mě uvnitř rozhoupe. Mám to tuším z dětství. Možná proto jsem Lískulce ve večerníčku podsunula slova, když si poprvé vyšla v noci do lesa sama: „Bát se je báječně krásná věc.“ Jenom jednou jsem ve své knížce poroučela Tmě: „Vypni svá tmátka, ať je noc krátká.“

Přesto si někdy při šminkování, jen tak mimovolně, přivolám zrcátkem dvě tři světelná prasátka a myslím na Sofinku, která je daleko. I kdybych je moc chtěla, ne vždy se na stěně ukážou. Příroda se chová přirozeně.
Dnes jsem uklízela, jenže brzy jsem úklid přerušila. Světlo sice s úklidem pomůže, ale jaksi škodolibě – osvětlí každou šmouhu. Aby to nevypadalo, že jsem líná, odběhla jsem pro foťák. Fotografování je fakt lehčí než uklízení, řekl by někdo, ale mýlil by se moc. Fotit je často dřina, ovšem báječně krásná, jako ten tajemně lechtivý malý strach. Ne strach spjatý s obavami, úzkostí. Pamatuju si, jak jsem se dávno jednoho obrázku v knížce bála, a jak jsem k němu pokaždé hned při otevření knížky nalistovala. Ta strana byla nejvíc ohmataná, a to jsem se fakticky strachu dotknout nechtěla – prokoukla bych ho, sžila se s ním, a magické kouzlo by zmizelo.

Takže před chvílí jsem s focením skončila, tady jsou fotky a k nim pár vět. Na první fotce je spodek našeho domácího baru. Světlo okny oslnilo obývák. Ukusovalo z červeně dřeva, jakoby promyšleně, s fantazií. Ty světelné novotvary, co si po dřevě tu a tam uklouzly, jsem rázem viděla jako něco, co se k baru tak trochu hodí: zkrátka tři dívky s utajenou tváří. Uprostřed je zády otočená černovláska v bílé halence, krk má štíhlý, pěkně formovaný. Levý rukávek je nařasený. Ten pravý není vidět, protože ho překrývá holka v červeném tričku, hubenou bílou ruku drží podél těla. Vlasy má černé, spirálkovitě kudrnaté. Otáčí se doleva, tam stojí třetí dívka, taky černovlasá, taky v červeném. Je nějaká razantní, což usuzuji podle loktu ruky založené v bok.

null

Tři dívky zpod baru zmizely, aniž by se něco v obýváku změnilo – slunce svítilo stejně, závěsy jsem nezatáhla. Prostě si se mnou světlo pohrávalo. Na parketách vedle baru se z ničeho nic objevila modrá světelná louže, jakoby perleťová, v téhle barvě mám oční stín. Odraz prosklených dveří na zahradu se zlomil o hranu stolu. Ještě nemám vyzkoušeno, zda by panty mých vnitřních zadních dvířek zavrzaly, a vůbec, jestli by mě pomyslně bolelo, kdyby se tak zlomil můj stín.

null

Další překvápko: kamenného dobráka, který na nás od krbu pořád udiveně zírá, taky postihla proměna – světlý nos, najednou byl z něho světlonos! To slovo je slovenské, znamená pohádkovou bytost, která vábí za svým světlem, něco jako bludička. A co jsem vůbec nečekala – nos zářil i Fedorovi, ten portrét visí na stěně v jeho pokoji, u vyklápěcího okýnka. Dva světlonosy v jednom domě, to jsem ještě neviděla. Světlo mě dneska fakt vodí za nos. Hodím tohle na blog a dám se do utírání prachu. Jsem zvědavá, jestli ta světýlka z nosů setřu.

null

null]]> General http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=76 Tue, 7 Feb 2012 21:00:56 +0100 http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=75
null

Stínová Panenka Čepičkatá hraje poprvé. Nesměle se rozhlíží, možná jí dobře padne, že v divadle je obsazená jedna jediná židle. Moje. Naštěstí stíny jejích stolních kamarádů cobydup přeskočily hranice stolu, což ji potěší. Mě taky. A divadélko dostává spád. Já sedím, jen občas vstanu a podle potřeby zatahuju nebo roztahuju závěs na okně (pozor, to není opona!). O focení se stará foťák. A mně bylo nařízeno, abych sepsala, o čem jsou jednotlivá dějství. Takže o čem?

Stínový Maškarák (druhý zleva) zatím ještě netuší, že stínová Maškaranda (uprostřed) ho pozve na maškarande, čili na milostnou schůzku. Holka má ruce roztažené, tady jsem, čekám na tebe! null

Světýlko ve tvaru srdce způsobilo, že v jejich srdíčkách, ukrytých pod maškaráckým oblečením, vzplanula láska.

null

Jen se na ně podívejte: koukají na sebe jako nikdy předtím, zejména Maškaranda má zamilovaná kukadla. Jejich láskyplné pohledy vidím zblízka, tyto uchopitelné postavičky mám na dosah ruky, stačí si sáhnout, ale nechci je rušit. A jejich stíny v Zemičce stínů, které říkám Stínárna, vidím kupodivu hned dvakrát. Dole jsou tmavší, nahoře, v záři světla, světlejší.

null

Děj se hezky posouvá dál. A maškarácký párek na mém stole se posouvá k sobě blíž. Určitá mezírka mezi nimi zůstává, dodržují ji i jejich stíny. Ale jenom na jednom záběru! Na tom vlevo dole se už objímají! Fakt zvláštní hra stínů a světla.

null

A už se k sobě tulí na jednom i druhém stínovém záběru. No ano, stíny ve Stínárně se líbají, ale ti dva na stole ne a ne! Jak to, že je stíny předběhly? Pokud vím, tak můj stín dělá to co já. Možná i stíny mají den, kdy se rozhodnou dělat, co chtějí, být samy sebou. Ne neuchopitelný dvojník někoho.

null

Jo. Došlo mi, proč nastaly zmatky. Na scéně se objevil Požírač stínů! Vřítil se do krásné, i když šeré zemičky jako neřízená střela. Stíny z dveří skříně zbledly a v momentě prchaly. A na mém stole je pozdvižení. Zubatý zlostí zatíná zuby. Maškarák a Maškaranda něco vykřikují, jenomže já maškařečí nerozumím.

nullTady je moje ochranná ruka. Požírače stínů odehnala. Teď už stíny můžou pokračovat ve svých hrátkách. Představení ještě neskončilo.

null

Na jevišti modrý polibek – a na mém stole co nevidět taky bude. Doufám. Maškarák drží Maškarandu kolem ramen šarmantně, galantně, nikoliv razantně. Mám je k sobě trošku přisunout? Ne, to ne. Jenom víc zatáhnu závěs. Zešeřit. V správně nadávkovaném šeru je očekávání hezké jako vůně šeříku. Je leden, šeřík nekvete, jeho kvítí mám v průsvitném pytlíčku ve skříni. Stíny netuší, čím je k sobě vábím.

null

]]> General http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=75 Wed, 18 Jan 2012 00:32:00 +0100 http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=72
Líbilo se mi, jak z něj vylézá uchopitelný papír a na něm černé na bílém něco, co můžu klidně proškrtat, a zůstane to tam, ne jako když mi počítač občas ukrade fotku a jednou výsledek půlročního psaní. S mužem jsme tehdy prozkoumávali koš, kde se ukládá to, co my dobrovolně vyhazujeme. Na dobrovolně vymazané fotky bych potřebovala popelnici nebo kontejner, počítač se cítí přetěžován, a takhle se mi mstí. Pomsta je sladká, ale nevím, že by z toho ztloustnul. Zkrátka, ajťácký polda přišel (za peníze) o půlnoci, a nic.

Ale vrátím se k mým nezbytným zbytečnostem, které žijí se mnou. A ti, co mi je dali, taky, i když jsou třeba daleko. Drobounký džbánek (nahoře na stroji) vytahoval můj bratr kdesi v obchůdku z velké bedny, kde byly stovky takových tuctově vyráběných džbánečků, ovšem jen ten jediný měl srdíčko, které uvidíte, když se zakoukáte.
I ten květinkový zvonek mám od něho. Vloni, 4. února, jsem po příchodu z nemocnice na něj červenou stužkou uvázala miniaturní rolničku od Klárky. Tam, v nemocničním pokoji č. 201, jsme byly na jedné lodi. Když jsem ještě mohla chodit, odvezli mě v křesle na jedno vyšetření, a já, abych se potěšila, prohlížela jsem na chodbě rozvoněné vánočním jehličím, obrázky. Malovaly je děti s mentálním postižením ze soběslavské Rolničky, výstava byla v Divadle na zábradlí. Svět, který přenesly ze svého nitra na papír, mi byl blízký, jako bych už někdy v něm žila. Viděla jsem ty děti na fotkách, mezi nimi herec Jaroslav Dušek, zajímá mě, zvláštní člověk. Zaujala mě jedna z vět, které na vernisáži řekl, bylo to tam na vývěsce napsáno. Doznívala ve mně, jak jsem ve vyšetřovně ležela v studeném tunýlku a do uší mi bušily šílené pazvuky – jakoby džungle i hudba těžkého kovu. Tomuto nezvyklému a velmi účinnému vyšetření se říká téměř vzletně: magnetická rezonance. Bohužel, větu, která mě v té kovové tmě hladila po duši, mi za pár dnů dvojoperace vymazala z hlavy, což mě mrzí. Řekla jsem ji tehdy Klárce… a ona mi pak dala rolničku, jako by do nemocnice balila kromě zubního kartáčku a bačkor i nečekané potřebnosti.

Dávat a dostávat dárečky – nevím, co je hezčí. Jsou spjaté s někým, kdo vás má rád. Koho znáte. Ale třeba i neznáte. Malinký plíšek (na fotce vlevo, přivázán k barevné podložce), tu zázračnou Panenku Marii z poutního místa v Chorvatsku, mi vtiskla do ruky neznámá babička na jedné besedě s dětmi. Zmizela, ani jsem si nestihla dáreček prohlédnout. Až teď začínám věřit, že mi plíšek možná v loňském roce pomohl.

A o těchto Vánocích mi udělala nesmírnou radost Mirka. Prožívají těžké období Rudovy nemoci. Přesto Ruda Dzurko, romský umělec, tvoří i dál nádherné obrazy, vykládané barevnými kuličkami (skleněná drť), jen o málo většími než je zrníčko máku. Smrdí chemie, když je nalepuje, dýchá to, aniž by si stěžoval, že ho jeho nemoc bolí. Tak ta jeho Mirka, zřejmě s potěšením, pro mě stvořila malinkatou vílu s křidélky, modrým třpytivým sklíčkem na čele, v šatičkách, které jí„ušila“ z papírku a pomalovala. Na vánočním přání s otisky podzimních listů propíchla dírku a navlekla do ní rolničku. Při té radostné piplačce jí jistě sem tam cinkla. Tak jako mně při čtení dopisku, který ke přání přivázala šňůrkou s průsvitným červeným srdíčkem. To všechno od ní přinesl můj muž, řekla mu, že to má z různých zbytků, co v bytě našla. No prostě nádhera.

null

Ještě k té vílence. Pojmenovala jsem ji, sama pro sebe, Rosalka – podle nejmenší z lesních víl. Knížka o ní vyjde v příštím roce. Byla jsem u toho, když se narodila z třinácti slitých kapek rosy.

null

Deset roků uteče jako voda. Speciální razítko od Klementů ze Zvolena (blízká rodina, svá nápaditá přání posílají rok co rok), jsem přimagnetizovala na psací stroj v roce 2001. A před pár dny skončil rok už s dvěma jedničkami! Začal rok s dvěma dvojkami. Začal šťastně, doufám, že bude i šťastně pokračovat.

Kamínků, těch jsem už dostala! Z různých koutů světa, a ty z Izraele jsou od Věrky Meisels, zub času je odkousnul ze skal, co si pamatují narození Ježíška, kterého má Sofinka ráda, je hodný, nosí dárky. Věrka píše roztomilé meily, neškrobenou česko-slovenštinou (v Izraeli žije víc než půlku století), vidí ZA věci a zmíní se o něčem, co v nás nechá odezvu, jen tak mimochodem, řekla bych v závorce. Jednoduše. Jako bosý člověk, který na dotyk se zemí nepotřebuje boty.

Jednou o Vánocích nám zazvonily dvě neznámé holky, nezazpívaly koledu, ale daly mi kamínek s dvoubarevným proužkem pro štěstí. A já jim čokoládu. Některé kamínky z naší zahrady znám (větší kameny a balvany všechny), tak jsem ho vrátila, kde byl, mezi jiné kamínky v předzahrádce. Má tam u chodníku, jak je rozvětvený červený dřišťál, už 14 let své místečko.

A náš rodinný přítel, skvělý člověk, kterého by naše zahrada postrádala, když při práci na jedné ze „svých“ zahrad najde kamínek ve tvaru srdíčka, vždy mi ho přinese. Vídám ho většinou v pracovním oblečení. Ale když nás týden před Vánocemi každý rok navštíví s vánočně upraveným jehličím (kromě svíčky přidá voňavou skořici, voňavé kdoule), to si dáme cukroví a víno, a oblečený je, jako když chodívá na koncert nebo na balet.

Taky musím napsat, že jsem dostala švihový zimní napůl klobouček, napůl baret, prostě má to šmrnc. Jako jeho návrhářka, majitelka neuvěřitelného obchodu Twigi v Bratislavě, naše kamarádka Zdenka. Zdenka se jmenuje (pro mě)i ten módní zázrak na hlavu. A jejího Richarda si bez velkého černého širáku neumím představit. Ještě mi dala sirčičky v krabičce, ta je malinko větší než nehet na mém palci. Ukázala jsem je Sofince, krabička s obrázkem ji zaujala. Nejprve zhodnotila krásné šaty, v kterých je oblečená dáma z minulých století. Zasnila se, to se tehdy parádilo! Chtěla si škrtnout, načež jsem jí musela říct otřepanou, ale nutnou větu, že sirky dětem do rukou nepatří. Odložila jsem je do „truhlice s poklady“, kde si odkládám různosti, které jí dám, až bude větší. Tužku ze srpna 1968, kdy nás přepadly sovětské tanky. Anebo odznaky slovenské VPN (Veřejnost proti násilí) z časů sametové revoluce. Mám tam i sovětské papírové ruble, které naštěstí už neplatí, žádný Rus jimi neplatí.

null

Chutným dárečkem je každoroční vánoční cukroví, které posílá jiná Zdenka, ze Soběslavi. A to jsme byly před 17 lety spolu ve špitálu, ona vlastně stála ve dveřích pokoje, čekala na propouštěcí zprávu. Pacientka v minulém čase, a mě tam teprve přivezli. Odcestovala domů, ale nezapomenu, jak se nám spolu báječně smálo. A výborné leccos pro mě napeče moje kamarádka Ľudka z Bratislavy, kamarádíme přesně 40 let. Já peču (vlastně nepeču, nějak troubě nevěřím, naše spolupráce není ta pravá ořechová), jakžtakž něco nachystám, dávněji, teď už ani ne. To bylo nepořádku! A práce! Nebavilo mě to a ještě před narozením Sofinky jsem nejednou myslela na to, jakápak ze mě bude bezbuchtová babička. Musím připsat ještě něco: Krásný dort nám přinesla na tácu Renáta, rehabilitační sestra a teď už moje kamarádka. Krok za krokem, schod za schodem mě učila chodit. Dort jsme snědli dřív, než jsem ho vyfotila.

A co Sofinka? Pro nás je ten nejúžasnější DÁREČEK ona sama. Ten panáček na první fotce, pokreslený žalud z dubu, je její výtvor. Vánoční přání, co je zastrčené v psacím stroji, dělala před rokem ve školce. Bílé peříčko, a nahoře (do záběru se nevešla) tři červená srdíčka. Od těchto Vánoc se moje sbírka jejích obrázků rozrostla ještě víc. Taky Fedor dostal od ní krásný obrázek. Tři motýlci, kteří létají i o Vánocích. Mně darovala andílka s housličkami, přání s vlastnoručním podpisem, lucerničku, řekla bych kouzelnou, a maličkou svíčku, kterou hezky usadila do skořápky jako do loďky. V první vánoční den jsem ji zapálila, plamínek skotačil.

null

null

Jo, a dnes mi darovala černá kočka, co k nám chodí nevím odkud, několik mňaů, kterými se ohlásí, když mě uvidí. Já jí odmňouknu a někdy ji i vyfotím.

]]> General http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=72 Sun, 8 Jan 2012 06:00:00 +0100 http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=70 null

null

P.S. A ještě růži. Jen tak.

null]]> General http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=70 Sun, 1 Jan 2012 00:01:00 +0100 http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=74
nullA předevčírem to bylo smutné nesmírně. Fedor byl v Chrámu svatého Víta, my jsme zádušní mši za naším panem prezidentem sdíleli nepřímo. Jako by se nám to zdálo. Asi před dvěma lety pobíhala Sofinka po starém hřbitově skotačivá, veselá.

null

Teď je čtyřletá, úmrtí nechápe, dosud jí o tom nikdo nevyprávěl. Ale vnímá ho jako něco, když jsou všichni smutní. Taky jsem smutná, špitla, hned jak k nám přišla. Ještě v ten večer jsme byli na Hradě, i ona zapalovala svíčku. Plápolalo hejno plamínků, některé už vyhasly.

null

null

Šli jsme pak přes Karlův most, sochy světců měly sklopené oči.

null

Cestou jsem myslela na jeho bezprostřední, vlídný, mírně plachý úsměv, na jeho srdíčko za podpisem a prstové V. Nějak se mi zdálo, že je kolem mě nočních stínů víc než jindy, ty noční fotím – nevím, jak tomu říct, s tesklivou vášní? Prostě mě přitahují, mám k nim blízko. Kam jsem se s foťákem otočila, tam jsem viděla stínek véčka.

null

Na Štědrý večer jsme se Sofinkou zapalovaly svíčky u krbu. Svíčkové červené srdíčko vložila do svícnu a sama zapalovala, jenže pak to ponechala na mě. Na krku jsem měla foťák, ona na prstě prstýnek a v ruce andílka. Nač myslíš? ptala jsem se jí. Prstýnek ukazuje, že mám smutnou náladu, a jemu je taky smutno? ptala se zas ona. Co jí odpovědět? Jak tam stála s andílkem, šeptla jsem jí do ouška, andělíčku, chraň jeho dušičku. Zopakovala to po mně.

null

Srdíčko ve svícnu roztálo, rozlilo se, už to nebyla svíčka, ale něco, co zůstalo po ní, teplá červená kalužinka. Jiná existence. Když úplně dohasla, rychle tuhnoucí vosk se tvaroval do různých podob.

Dnes je první vánoční den, vlastně večer. Zapálila jsem svíčku v mém pokoji, vsunula do krásně osrdíčkované lucerničky, včerejší dárek od Sofinky. A jak píšu na začátku, je mi fialově smutno.

null
]]> General http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=74 Sun, 25 Dec 2011 22:25:25 +0100