http://www.irenagalova.cz/blog/ cs Nucleus CMS v3.24 (c) 2008, Irena Gálová Weblog http://backend.userland.com/rss http://www.irenagalova.cz/blog//nucleus/nucleus2.gif http://www.irenagalova.cz/blog/ http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=75
null

Stínová Panenka Čepičkatá hraje poprvé. Nesměle se rozhlíží, možná jí dobře padne, že v divadle je obsazená jedna jediná židle. Moje. Naštěstí stíny jejích stolních kamarádů cobydup přeskočily hranice stolu, což ji potěší. Mě taky. A divadélko dostává spád. Já sedím, jen občas vstanu a podle potřeby zatahuju nebo roztahuju závěs na okně (pozor, to není opona!). O focení se stará foťák. A mně bylo nařízeno, abych sepsala, o čem jsou jednotlivá dějství. Takže o čem?

Stínový Maškarák (druhý zleva) zatím ještě netuší, že stínová Maškaranda (uprostřed) ho pozve na maškarande, čili na milostnou schůzku. Holka má ruce roztažené, tady jsem, čekám na tebe! null

Světýlko ve tvaru srdce způsobilo, že v jejich srdíčkách, ukrytých pod maškaráckým oblečením, vzplanula láska.

null

Jen se na ně podívejte: koukají na sebe jako nikdy předtím, zejména Maškaranda má zamilovaná kukadla. Jejich láskyplné pohledy vidím zblízka, tyto uchopitelné postavičky mám na dosah ruky, stačí si sáhnout, ale nechci je rušit. A jejich stíny v Zemičce stínů, které říkám Stínárna, vidím kupodivu hned dvakrát. Dole jsou tmavší, nahoře, v záři světla, světlejší.

null

Děj se hezky posouvá dál. A maškarácký párek na mém stole se posouvá k sobě blíž. Určitá mezírka mezi nimi zůstává, dodržují ji i jejich stíny. Ale jenom na jednom záběru! Na tom vlevo dole se už objímají! Fakt zvláštní hra stínů a světla.

null

A už se k sobě tulí na jednom i druhém stínovém záběru. No ano, stíny ve Stínárně se líbají, ale ti dva na stole ne a ne! Jak to, že je stíny předběhly? Pokud vím, tak můj stín dělá to co já. Možná i stíny mají den, kdy se rozhodnou dělat, co chtějí, být samy sebou. Ne neuchopitelný dvojník někoho.

null

Jo. Došlo mi, proč nastaly zmatky. Na scéně se objevil Požírač stínů! Vřítil se do krásné, i když šeré zemičky jako neřízená střela. Stíny z dveří skříně zbledly a v momentě prchaly. A na mém stole je pozdvižení. Zubatý zlostí zatíná zuby. Maškarák a Maškaranda něco vykřikují, jenomže já maškařečí nerozumím.

nullTady je moje ochranná ruka. Požírače stínů odehnala. Teď už stíny můžou pokračovat ve svých hrátkách. Představení ještě neskončilo.

null

Na jevišti modrý polibek – a na mém stole co nevidět taky bude. Doufám. Maškarák drží Maškarandu kolem ramen šarmantně, galantně, nikoliv razantně. Mám je k sobě trošku přisunout? Ne, to ne. Jenom víc zatáhnu závěs. Zešeřit. V správně nadávkovaném šeru je očekávání hezké jako vůně šeříku. Je leden, šeřík nekvete, jeho kvítí mám v průsvitném pytlíčku ve skříni. Stíny netuší, čím je k sobě vábím.

null

]]> General http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=75 Wed, 18 Jan 2012 00:32:00 +0100 http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=72
Líbilo se mi, jak z něj vylézá uchopitelný papír a na něm černé na bílém něco, co můžu klidně proškrtat, a zůstane to tam, ne jako když mi počítač občas ukrade fotku a jednou výsledek půlročního psaní. S mužem jsme tehdy prozkoumávali koš, kde se ukládá to, co my dobrovolně vyhazujeme. Na dobrovolně vymazané fotky bych potřebovala popelnici nebo kontejner, počítač se cítí přetěžován, a takhle se mi mstí. Pomsta je sladká, ale nevím, že by z toho ztloustnul. Zkrátka, ajťácký polda přišel (za peníze) o půlnoci, a nic.

Ale vrátím se k mým nezbytným zbytečnostem, které žijí se mnou. A ti, co mi je dali, taky, i když jsou třeba daleko. Drobounký džbánek (nahoře na stroji) vytahoval můj bratr kdesi v obchůdku z velké bedny, kde byly stovky takových tuctově vyráběných džbánečků, ovšem jen ten jediný měl srdíčko, které uvidíte, když se zakoukáte.
I ten květinkový zvonek mám od něho. Vloni, 4. února, jsem po příchodu z nemocnice na něj červenou stužkou uvázala miniaturní rolničku od Klárky. Tam, v nemocničním pokoji č. 201, jsme byly na jedné lodi. Když jsem ještě mohla chodit, odvezli mě v křesle na jedno vyšetření, a já, abych se potěšila, prohlížela jsem na chodbě rozvoněné vánočním jehličím, obrázky. Malovaly je děti s mentálním postižením ze soběslavské Rolničky, výstava byla v Divadle na zábradlí. Svět, který přenesly ze svého nitra na papír, mi byl blízký, jako bych už někdy v něm žila. Viděla jsem ty děti na fotkách, mezi nimi herec Jaroslav Dušek, zajímá mě, zvláštní člověk. Zaujala mě jedna z vět, které na vernisáži řekl, bylo to tam na vývěsce napsáno. Doznívala ve mně, jak jsem ve vyšetřovně ležela v studeném tunýlku a do uší mi bušily šílené pazvuky – jakoby džungle i hudba těžkého kovu. Tomuto nezvyklému a velmi účinnému vyšetření se říká téměř vzletně: magnetická rezonance. Bohužel, větu, která mě v té kovové tmě hladila po duši, mi za pár dnů dvojoperace vymazala z hlavy, což mě mrzí. Řekla jsem ji tehdy Klárce… a ona mi pak dala rolničku, jako by do nemocnice balila kromě zubního kartáčku a bačkor i nečekané potřebnosti.

Dávat a dostávat dárečky – nevím, co je hezčí. Jsou spjaté s někým, kdo vás má rád. Koho znáte. Ale třeba i neznáte. Malinký plíšek (na fotce vlevo, přivázán k barevné podložce), tu zázračnou Panenku Marii z poutního místa v Chorvatsku, mi vtiskla do ruky neznámá babička na jedné besedě s dětmi. Zmizela, ani jsem si nestihla dáreček prohlédnout. Až teď začínám věřit, že mi plíšek možná v loňském roce pomohl.

A o těchto Vánocích mi udělala nesmírnou radost Mirka. Prožívají těžké období Rudovy nemoci. Přesto Ruda Dzurko, romský umělec, tvoří i dál nádherné obrazy, vykládané barevnými kuličkami (skleněná drť), jen o málo většími než je zrníčko máku. Smrdí chemie, když je nalepuje, dýchá to, aniž by si stěžoval, že ho jeho nemoc bolí. Tak ta jeho Mirka, zřejmě s potěšením, pro mě stvořila malinkatou vílu s křidélky, modrým třpytivým sklíčkem na čele, v šatičkách, které jí„ušila“ z papírku a pomalovala. Na vánočním přání s otisky podzimních listů propíchla dírku a navlekla do ní rolničku. Při té radostné piplačce jí jistě sem tam cinkla. Tak jako mně při čtení dopisku, který ke přání přivázala šňůrkou s průsvitným červeným srdíčkem. To všechno od ní přinesl můj muž, řekla mu, že to má z různých zbytků, co v bytě našla. No prostě nádhera.

null

Ještě k té vílence. Pojmenovala jsem ji, sama pro sebe, Rosalka – podle nejmenší z lesních víl. Knížka o ní vyjde v příštím roce. Byla jsem u toho, když se narodila z třinácti slitých kapek rosy.

null

Deset roků uteče jako voda. Speciální razítko od Klementů ze Zvolena (blízká rodina, svá nápaditá přání posílají rok co rok), jsem přimagnetizovala na psací stroj v roce 2001. A před pár dny skončil rok už s dvěma jedničkami! Začal rok s dvěma dvojkami. Začal šťastně, doufám, že bude i šťastně pokračovat.

Kamínků, těch jsem už dostala! Z různých koutů světa, a ty z Izraele jsou od Věrky Meisels, zub času je odkousnul ze skal, co si pamatují narození Ježíška, kterého má Sofinka ráda, je hodný, nosí dárky. Věrka píše roztomilé meily, neškrobenou česko-slovenštinou (v Izraeli žije víc než půlku století), vidí ZA věci a zmíní se o něčem, co v nás nechá odezvu, jen tak mimochodem, řekla bych v závorce. Jednoduše. Jako bosý člověk, který na dotyk se zemí nepotřebuje boty.

Jednou o Vánocích nám zazvonily dvě neznámé holky, nezazpívaly koledu, ale daly mi kamínek s dvoubarevným proužkem pro štěstí. A já jim čokoládu. Některé kamínky z naší zahrady znám (větší kameny a balvany všechny), tak jsem ho vrátila, kde byl, mezi jiné kamínky v předzahrádce. Má tam u chodníku, jak je rozvětvený červený dřišťál, už 14 let své místečko.

A náš rodinný přítel, skvělý člověk, kterého by naše zahrada postrádala, když při práci na jedné ze „svých“ zahrad najde kamínek ve tvaru srdíčka, vždy mi ho přinese. Vídám ho většinou v pracovním oblečení. Ale když nás týden před Vánocemi každý rok navštíví s vánočně upraveným jehličím (kromě svíčky přidá voňavou skořici, voňavé kdoule), to si dáme cukroví a víno, a oblečený je, jako když chodívá na koncert nebo na balet.

Taky musím napsat, že jsem dostala švihový zimní napůl klobouček, napůl baret, prostě má to šmrnc. Jako jeho návrhářka, majitelka neuvěřitelného obchodu Twigi v Bratislavě, naše kamarádka Zdenka. Zdenka se jmenuje (pro mě)i ten módní zázrak na hlavu. A jejího Richarda si bez velkého černého širáku neumím představit. Ještě mi dala sirčičky v krabičce, ta je malinko větší než nehet na mém palci. Ukázala jsem je Sofince, krabička s obrázkem ji zaujala. Nejprve zhodnotila krásné šaty, v kterých je oblečená dáma z minulých století. Zasnila se, to se tehdy parádilo! Chtěla si škrtnout, načež jsem jí musela říct otřepanou, ale nutnou větu, že sirky dětem do rukou nepatří. Odložila jsem je do „truhlice s poklady“, kde si odkládám různosti, které jí dám, až bude větší. Tužku ze srpna 1968, kdy nás přepadly sovětské tanky. Anebo odznaky slovenské VPN (Veřejnost proti násilí) z časů sametové revoluce. Mám tam i sovětské papírové ruble, které naštěstí už neplatí, žádný Rus jimi neplatí.

null

Chutným dárečkem je každoroční vánoční cukroví, které posílá jiná Zdenka, ze Soběslavi. A to jsme byly před 17 lety spolu ve špitálu, ona vlastně stála ve dveřích pokoje, čekala na propouštěcí zprávu. Pacientka v minulém čase, a mě tam teprve přivezli. Odcestovala domů, ale nezapomenu, jak se nám spolu báječně smálo. A výborné leccos pro mě napeče moje kamarádka Ľudka z Bratislavy, kamarádíme přesně 40 let. Já peču (vlastně nepeču, nějak troubě nevěřím, naše spolupráce není ta pravá ořechová), jakžtakž něco nachystám, dávněji, teď už ani ne. To bylo nepořádku! A práce! Nebavilo mě to a ještě před narozením Sofinky jsem nejednou myslela na to, jakápak ze mě bude bezbuchtová babička. Musím připsat ještě něco: Krásný dort nám přinesla na tácu Renáta, rehabilitační sestra a teď už moje kamarádka. Krok za krokem, schod za schodem mě učila chodit. Dort jsme snědli dřív, než jsem ho vyfotila.

A co Sofinka? Pro nás je ten nejúžasnější DÁREČEK ona sama. Ten panáček na první fotce, pokreslený žalud z dubu, je její výtvor. Vánoční přání, co je zastrčené v psacím stroji, dělala před rokem ve školce. Bílé peříčko, a nahoře (do záběru se nevešla) tři červená srdíčka. Od těchto Vánoc se moje sbírka jejích obrázků rozrostla ještě víc. Taky Fedor dostal od ní krásný obrázek. Tři motýlci, kteří létají i o Vánocích. Mně darovala andílka s housličkami, přání s vlastnoručním podpisem, lucerničku, řekla bych kouzelnou, a maličkou svíčku, kterou hezky usadila do skořápky jako do loďky. V první vánoční den jsem ji zapálila, plamínek skotačil.

null

null

Jo, a dnes mi darovala černá kočka, co k nám chodí nevím odkud, několik mňaů, kterými se ohlásí, když mě uvidí. Já jí odmňouknu a někdy ji i vyfotím.

]]> General http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=72 Sun, 8 Jan 2012 06:00:00 +0100 http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=70 null

null

P.S. A ještě růži. Jen tak.

null]]> General http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=70 Sun, 1 Jan 2012 00:01:00 +0100 http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=74
nullA předevčírem to bylo smutné nesmírně. Fedor byl v Chrámu svatého Víta, my jsme zádušní mši za naším panem prezidentem sdíleli nepřímo. Jako by se nám to zdálo. Asi před dvěma lety pobíhala Sofinka po starém hřbitově skotačivá, veselá.

null

Teď je čtyřletá, úmrtí nechápe, dosud jí o tom nikdo nevyprávěl. Ale vnímá ho jako něco, když jsou všichni smutní. Taky jsem smutná, špitla, hned jak k nám přišla. Ještě v ten večer jsme byli na Hradě, i ona zapalovala svíčku. Plápolalo hejno plamínků, některé už vyhasly.

null

null

Šli jsme pak přes Karlův most, sochy světců měly sklopené oči.

null

Cestou jsem myslela na jeho bezprostřední, vlídný, mírně plachý úsměv, na jeho srdíčko za podpisem a prstové V. Nějak se mi zdálo, že je kolem mě nočních stínů víc než jindy, ty noční fotím – nevím, jak tomu říct, s tesklivou vášní? Prostě mě přitahují, mám k nim blízko. Kam jsem se s foťákem otočila, tam jsem viděla stínek véčka.

null

Na Štědrý večer jsme se Sofinkou zapalovaly svíčky u krbu. Svíčkové červené srdíčko vložila do svícnu a sama zapalovala, jenže pak to ponechala na mě. Na krku jsem měla foťák, ona na prstě prstýnek a v ruce andílka. Nač myslíš? ptala jsem se jí. Prstýnek ukazuje, že mám smutnou náladu, a jemu je taky smutno? ptala se zas ona. Co jí odpovědět? Jak tam stála s andílkem, šeptla jsem jí do ouška, andělíčku, chraň jeho dušičku. Zopakovala to po mně.

null

Srdíčko ve svícnu roztálo, rozlilo se, už to nebyla svíčka, ale něco, co zůstalo po ní, teplá červená kalužinka. Jiná existence. Když úplně dohasla, rychle tuhnoucí vosk se tvaroval do různých podob.

Dnes je první vánoční den, vlastně večer. Zapálila jsem svíčku v mém pokoji, vsunula do krásně osrdíčkované lucerničky, včerejší dárek od Sofinky. A jak píšu na začátku, je mi fialově smutno.

null
]]> General http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=74 Sun, 25 Dec 2011 22:25:25 +0100 http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=73
nullnull

Dřevo je užitečné pokračování života stromu. Postel. Stůl. Dokonce i to nenápadné párátko. Párátka se asi vyrábějí z měkkého topolového dřeva, když se tak lámou. Na odhady nejsem dobrá, jenom si představuji – milión (nebo víc?) párátek z jednoho kmenu. Pařez, co po skácení stromu (možná bouřkou) zůstal v zemi jako památka na něj, by se nestačil divit, proč topol rostl k oblakům. Proto, aby se lidé šťourali v zubech?

Ne, takhle pokračovat nebudu. Radši přejdu na dřevo jasanu, z něhož se kdysi vyřezávaly královské trůny. Království, to mě inspiruje zařadit fotku z loňských Vánoc, kdy Sofinka dostala velký růžový zámek. „Trůní“ na okně přes celý pokojík, s výhledem na stromy a řeku. Sofi ho pěkně zabydluje. Královští rodiče potřebují k štěstí hodně princezniček! Ona taky. Sbírka královských slečinek se rozrůstá a aby bylo co jíst, dostala nedávno k narozkám (4 r.) velkou růžovou kuchyň. A k dnešnímu Štědrému dnu barbiezástěru. Kohoutkem u dřezu jsem jakože kroutila, aby tekla voda. Jsi popleta, řekla mi, to nevíš, že právě vodu zavíráš?

null

null

Když už jsem v tom fantazijním světě, napadá mě, z jakého polínka byl asi Pinocchio. Od naší kamarádky Zdenky Krejčové, malířky a ilustrátorky, máme doma tři polínkové postavičky, velké asi jako poleno do krbu. Jsou z dubového dřeva.

Duby mám ráda, zpod jednoho sbírám já a náš zahradní ježek žaludy, z nichž jde taky vykouzlit přírodního tvorečka. Fixkou oči, nos, pusu – a pimprlátko v čepičce ožije. Dub, to je jistota, ne jako osika s třesavými listy. V dávných dobách ho lidé spojovali s bohy hromů a blesků. Staří Řekové měli svého boha jménem Zeus a jeho bratra Poseidona. Keltové Taranise. Slované uctívali Peruna, z dětství si pamatuji nářečový zvrat u nás doma (na východním Slovensku): „Udrel perun!“ Všichni věřili, že do dubu zasaženého bleskem vešla božská síla. Cenili si i třísečku z takového stromu. Právě z dubového dřeva byly vyřezávané „kouzelné“ hůlky.

Naše polínka jsou taky – zdá se – kouzelná. Fotila jsem je různě na zahradě a během focení se mi skládal příběh. Stručně ho sepíšu a pohádku dávám Sofince a komukoliv jako vánoční dáreček navíc.

Takže: Bylo nebylo, v ohnivě oranžovém pařezámku žil král Pařezius Dřevěný, královná Pařezita a princezna Pařezinka stejného příjmení. Jednoho dne vyšli rodiče na posouvací procházku kolem záhonku se sedmikráskami. Ty jsou považovány za plevel, neexistují sedmikrásky šlechtěné pro zahrady. Leda tak kopretiny, jejich velké sestřenky. Pařezinka zůstala doma sama. Spoustou otevřených okýnek naslouchala zpěvu černého kose. Byl asi tak velký jako ona, ráda by si s ním zalítala, ale bohužel, princezničky nemají křídla jako andělé. Takže si hrála ve své dětské komnatce pexeso.

null

A stala se zvláštní věc – na jedné ze zámeckých věžiček přistál krásně vymalovaný létající krokodýlek. Chtěla, že budou na pexeso dva, jenže on měl jiné úmysly. Ještě neobědval.

null

Pařezinka úlekem zbledla a zdřevěněla ještě víc. Prchala, jak jen to šlo. Konečně si mohla vydechnout, už krokodýlka neviděla. Opřela se o kmen vyschlého stromu pohádkové velikosti (v pohádkovém světě je všechno menší, i jejich pařezámek). Smůla smůlovatá! Vždyť to byl dřevěný drak!

null

Pařezinka opět prchala, jak jen to šlo. Uviděla kamenný domek, ach jo, zahřát se. Šeptla kouzelné slůvko, které neprozradíme. To aby se zmenšila a mohla vejít dovnitř. Jenže studený kámen jí tak rozdrkotal zoubky, že slyšela i ozvěnu toho rytmického drkotání.

null

A zase byla velká jako dřív. Sunula se světem dál. Najednou kouká: skleněný zámek. Protože to byla princeznička s fantazií, hned si představovala sklenáčka fešáčka, prince na bílém koni, jeho rodiče budou rádi, moji rodiče budou rádi, když se spojí dva zámky a dvě království do jednoho. Jenomže pravda byla jiná. V zámku ani noha, byla tak sama! Smutná a trochu i naštvaná klouzala dál po mokré trávě.

null

Ocitla se v zemi, kde pole zdobily barevné meze. A barevnily se tam skály. Človíček dřevěný jako ona, z královského rodu ani náhodou, kosil stříbrnou kosou trávu. Udivil ji stín, co se za ním táhl, aby ho chránil. Stíny nikdy neviděla, tušila, že ji čeká SP (splnění přání). Hustá stébla se ukládala na zem pěkně ležmo, loučka vypadala jako sametová. Pásl se tam vůbec ne bílý kůň, jenom obyčejný. Človíček na něj vysedl. Hyjé! popohnal ho. Pařezinka usoudila, že hyjé znamená v této zemičce ahoj. Taky řekla hyje! – a Honzík ji posadil k sobě. Jak na sebe koukli zblízka, přeletěla jiskřička… a na druhý den byla svatba.

null

Na svatbě byli jen oni dva. Za svědky měli měsíc v úplňku a hvězdu večernici s hezkým jménem Venuše. I na pohádkových svatbách platí rčení: Kdo mlčí, ten svědčí. Nejlíp je zvolit si ty, co mluvit nemohou, manželství je pak jedna nádherná růže.

null

P.S. Za tímhle oknem sedím u počítače a píšu, co teď čtete. Že mě za záclonou není vidět ani mlhavě? Vždyť jsem tento poslední záběr právě fotila! Venku bod mrazu, a mě zahřívala kapuce na hlavě, plus překvapivě hřejivý svit měsíce. ]]> General http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=73 Sat, 24 Dec 2011 06:00:00 +0100 http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=66
Pozývali mě a bratra dovnitř, ale mně se chtělo nejdřív pobýt chvilku ve stodole. V dětství to bylo moje prostranné doupě. V pelíšku ve slámě jsem psala „knížky“ – slepované z papírků, s vlastními ilustracemi, přestože jsem kreslit nikdy neuměla. Stodole se v zemplínském nářečí říká PĽEVEŇ. Teď jsem pľevenčila ne psaním, ale focením. Při mém prudším pohybu ze slámy vylítaly obláčky prachu, osvětlené slunečním jasem. Slunce svítilo za střechou stodoly a paprsky vnikaly dovnitř okýnkem po vypadlé tašce. To okýnko i ten ohnutý hřebík na vrátkách vpravo od závory si dobře pamatuji. Jako dítě jsem ho považovala za ohnutý loket panenky, zakleté ve dřevě. Bydlela tady i sova, její velké oči na mě z pološera vzpomínek koukaly i teď.
null

Pak jsem se brodila nekosenou trávou louky, která náš dům obepínala ze všech stran. Na místech, kde jsme měli pole, jsem zahlédla modrou chrpu, kvítek, který jsem neviděla možná půlku století. I potok tu pořád tekl, jenže nějak líně, ne žbluňkavě, jenom „jako“. Do stejného potůčku dvakrát nevstoupíš. Vody v něm bylo míň, neklikatěl se dál podél louky, a jeho břehy se nežlutěly blatouchy. Taky potoční vrby bílé, kterým se říká „babky“, tu už nebyly. Rozcuchané, s vykotlaným kmenem, prý jsou to stromy čarodějnic, jejichž koště bývá svázáno vrbovým proutím. Právě velké ošatky z vrbového proutí, co pod nimi sedávaly na vejcích kvočny, jsme kdysi zastrkovaly ke kořenům pod vodou. Dětský rybolov, odkoukaný od dospělých. Čarodějné babky nám pomáhaly.

null

A zase do skutečnosti: Slepice v zadní části dvora kdákaly (na první poslech) řečí našich dávných slepic. Zřejmě o stejných věcech. Že svítí slunce, že se najedly, že tamhle je jejich bodyguard kohout. Popravdě řečeno, měly na mysli hlídače, ne nějakého cizího Odtamtuda, ale přesto se mi jejich kdákání zdálo trošinku jinačí, jakoby míň zpěvavé. Kočky mňoukaly, pes štěkal, jenže zase se mi zdálo, že jinak než v mém dětství. Jakoby víc dotěrně.

Co a jak slyším nebo vidím, závisí od mého momentálního vnímání. Jak je mně, takové je i všechno kolem mne. A přece… dívat se na myš chycenou v pasti dnešníma očima, i teď by mě rozesmutnilo. Musím být ovšem rozumná (bohužel), protože jsem dospělá. Tady v Praze žádné myši nevídám, jenom počítačovou. Nevzdychám lítostí, když v pavoučí síti uvidím uvázlé mušky. Ta, kterou jsem tam na dvorku vyfotila, je zpřetrhaná, a ty kolíčky jako by ji měly pospínat. Trochu mi připomíná pole, vyfocené ještě před vesnicí. Zbrázděné přímo umělecky, po vzoru pavouka. Tu zemní pavoučí síť jako by splétal z hrubých provazů. Vůni země miluji, utkvělo mi to od nejútlejšího dětství, tak jako stíny. Možná mě máma při polních prácích nechávala houpavě spát v plachtě, přivázané ke kolíkům někde pod stromem, jako v básni klasika Hviezdoslava.

null

null

Odešli jsme (po pohoštění) bránou, zrezavělou časem. Nebývá zamčená, většinou ji nechávají pootevřenou. Jako by nás ještě čekala.

null

Tahle další fotka k našemu domu nepatří. Tyčky zbylé po zahradě, říkali jsme jim ŠTACHYTKY. To slovo ve mně léta dřímalo, a teď mi z paměti vyklouzlo na povrch. „Neplakej, slyšíš, jak štěká pes? Vecpala se mu noha mezi štachytky.“ Možná ten pes štěkal právě z těch míst. Dům je opuštěný, což je mu souzeno. Plevelnatá tráva obrůstá prázdné rámy oken – očí, které Něco viděly. I ty tyčky vypadají opuštěně. Možná proto drží pohromadě. Plaňkový plůtek je na to, aby chránil. I když nemá co.

null

Pak jsme šli k mé staré škole. Byla v rozlehlých prostorech dávného stavění – česky se tomu říká pánský nebo zemanský dům, slovensky kaštieľ. Pro lidi z naší vesnice to byl KAŠTYĽ. Letní sídlo pana Guttmanna, po němž tady zůstala lípová a kaštanová alej. A spousta cizokrajných stromů. Dnes jsme se probíjeli vysokou trávou, kopřivami, spadlými deskami, rozbitými skly oken – tady jsou fotky.

null

null

Na poslední fotce jsou dveře do 7. B., mám webovou adresu mé třídní učitelky Ľudmily. Před pár lety jsem ji od těch časů poprvé viděla. Červené popínavky (psí víno) jsou nádherné, jenomže z pánského domu zůstaly jen trosky. Moje mysl jako kdyby promítala ve foťáku záběry a váhala, jestli ty nehezké vymazat. Říct jim trosky vzpomínek? Radši ne. Spíš střípky vzpomínek s přimhouřeným okem. ]]> General http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=66 Thu, 15 Dec 2011 06:43:00 +0100 http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=69
Fotila jsem, a teď si prohlížím, co jsem vyfotila. Přesněji – co vyfotil foťák. Já jenom koukala a moc jsem si přála, aby se na obrazovečce neukázala tabulka: Vybitá baterie. Takže okem mého foťáku jsem viděla toto: V podvečerním šeru letěl nad naší zahradou kosmoplán, v něm ufon UF 2011. Líbila se mu pozemská příroda, proto přibrzďoval.
null

Za chvíli letěla a přistála na vnější římse koupelnového okna ufonka UF 2012. Měla dva obličeje – jeden bledý, s tenkým, špičatým nosánkem. Druhý připomínal zrůžovělou člověčí tvář, z masa a ze svalů, ale jenom to tak vypadalo. Tahle druhá tvář byla světelná, neuchopitelná.

null

Ufoní slečna, patrně toužící po lásce, napřahovala levou ruku, tu od srdíčka. Jestli se nemýlím, tak ti nahoře mají srdce na levé straně, jako my tady. Na ruce měla tři vystřené prsty. Druhá ruka světélkovala, což je ve Vesmíru, aspoň si myslím, znamení touhy. A měla tykadla, která ufon neměl. Asi tam tykadlují (svádějí) jenom ufonky. Schválně neříkám ženy. Netuším totiž, když se narodí ufoní mimino, jestli vesmírné bytosti rozpoznávají holka – kluk.

Nic o mimozemšťanech nevím, to mě k nim přitahuje (zemská přitažlivost?). Přece jen bych ráda věděla o nich víc, než vím třeba o lidojedech z naší planety. Co s tím? Aspoň že je fotím. Na fotce jsem si důkladněji prohlídla jejich kosmoplán. Skleněný, hranatý, vidíte ho taky.

A pokračuji. Ráno ufonka UF 2012 znovu mlčky ohlásila svou návštěvu. Vlítla otevřeným oknem do koupelny a vypnula neslyšitelné motory. Světýlkem, pulzujícím jí v pravé ruce místo krve v žílách, vysílala do daleka toužební signály. Obrysy tykadel se jí sílou chtění zbarvily do temně fialového odstínu.

null

Ufon UF 2011 ty signály kdesi v dálce pocítil. Dal si zpátečku a přistál na parapetu okna zvenku.

null

Uvnitř ufonka UF 2012 prožívala tichou radost. Koupelnu zaplavil jas.

null

Když se začalo stmívat, i úkaz na obloze naznačoval splněné přání.

null

V noci se ufonka vzdala své druhé tváře, prý to zamilovaní mimozemšťané dělají. Ufon se přestěhoval do jejího kosmoplánu, líbal ji na ouško. V našem světě takovou pusu leckdo vnímá jako končící lásku. Jenže tam (někde blízko nebe?) to asi neplatí, vždyť… Teď mě napadlo, jestli mimozemšťané umírají. Možná ano, ale ne s konečnou platností, protože Vesmír je nekonečný.

null
]]> General http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=69 Wed, 30 Nov 2011 06:23:00 +0100 http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=71
Ty nitky, co jsem chtěla z keře strhnout, byly studené, ruku jsem měla mokrou. Nikdy jsem takovou jinovatku neviděla. Udělala jsem pár záběrů. Zvláštní, že dřišťál byl celý pokrytý jíním, ale ve foťáku z něj vystoupila jen silně bílá motanička. Jako kdyby z těch divných špagátků projasněná noční potvůrka dělala smyčky a kudrlinky. Zauzlovala a rozuzlovala je, aby se potmě nenudila. Anebo je to tajným písmem napsaný odkaz pro nás? Na některých větvích byly natáhnuté jakoby plachetky, takové dělali v létě pavouci na zelenožlutých brslenech. Připomínali mi andělské vlasy, které dobře přilnou k jehličí vánočního stromku. Taky mi hlavou blikla halloweenská výzdoba tady u domů.
null

null

null

null

Ráno jsem snídala v kuchyni – a v koutě, blízko mrazáku a hned i radiátoru, čučel velký pavouk. Klidně jsem dojedla, klidně jsem šla pro foťák a on se klidně nechal vyfotit. Myslela jsem, že tam zmrznul nebo co, a vtom ožil. Utíkal shánět k snědku nějakou opožděnou mouchu. Mouchy se už zahřívají v různých škvírách, jeho jsem taky vynesla ven a vecpala do skuliny v pařezu.

null

A šla jsem se rozhlídnout, jak vypadá včerejší noční jíní za dne.

null

Jedle ojíněná, vysoký statný strom za oknem obýváku, byla teď ojíněná skutečně, nejen názvem. Její dlouhé jehlice pokrývalo jíní zespodu i svrchu. Normálně mají jen na spodní straně dva bílé proužky. Že by snad na každé té jehlici nechala svou stopu dávnodávná první jinovatka?

null

Na jiném jehličnanu bylo jíní rozprostřeno do podoby pavoučí sítě. Fakt nevím, jestli náš pavouk z pařezu vylezl a šel plést síť, která už stihla zjinovatět, anebo se námraza umí tak fantazijně vytvarovat.

null

Jinovatka je slovensky srieň, mám ráda to slovo. Ještě něco: V kapse bundy jsem měla lupu, zůstala mi tam, když jsem ztratila brýle a kam se ukrývají broučci před zimou, jsem zjišťovala v lese lupou. Takže teď jsem si lupou prohlídla námrazu na růžích. Viděla jsem drobounké bílé ostny. Růže je zvyklá na pichláčky, příroda to moudře zařídila – trny ji chrání před hmyzem. Šperky ze stříbrně bílých jehliček královně květin opravdu sluší.

null]]> General http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=71 Fri, 25 Nov 2011 00:10:00 +0100 http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=68
A teď špatná zpráva – ztratila jsem brýle. Obroučky měly zrzavě melírované, nejednou jsem se rozběhla, když jsem uviděla trčet něco z hrabanky, a byly to stopky odpadlých listů. Tak jsem potom zbytek odpoledne už jenom hledala. Prokopávala listí v prostoru asi na 300 kroků do délky i do šířky. A nic. Moje pelíšky se měnily v kostrbatá listnatá strašidla. Klidně (neklidně) jsem často šlápla nadoraz, ať to pod botou chrupne. Práskaly pohozené proutky, šišky.

Brýle jsem oželela, už mi šlo jen o princip. Tolik listí, proč ho nikdo nezametá, jako kdysi my z nakladatelství, to ředitel zakoupil redaktorům hrable a v sobotu jsme povinně brigádovali. A vůbec, proč se ztratily brýle, a ne mobil, který se při ztrátě dá prozvonit? To bych tiše seděla na pařezu a z domu by mě můj muž (asi nervózně) zmobilizoval, abych utíkala směrem, odkud na mě mobil volá. Taky mě napadlo, že vědci zkoumající ptáky to mají prospekulováno. Na nožku ptáčka letícího do teplých krajů připevní vysílačku. Vědí o něm, kde právě je.
Něco na tom bylo i příjemného. Šum padajících listů, šustot listů už spadaných, stmívání, které mám ráda. Jenže v lese ano i ne. Tu a tam jsem šlápla na ulitu, hodně na šišky, a jednou jsem odkopla napůl zplesnivělou modrou rukavici (pánskou). Občas jsem chvilku mrkala, abych se ujistila, že nemám brýle na očích. Příště si je v lese pověsím na větvičku. Teď jsem ale byla naštvaná. Sakra! Hledat brýle bez brýlí! A vlastně v tom problém není. Já ty brýle potřebuji jenom na čtení a fotografování, jinak vidím dobře, třeba teď jsem uviděla ploštici s červenými krovkami, jakoby pokreslenými černou fixkou.

Černá byla i moje nálada. Na koho? Na sebe jsem se zlobila, to je to. Házím brýle do listí. Nač mám na bundě kapsy? Kolem stromů, u kterých jsem předtím fotila, jsem obcházela možná i 30 x. A zpřehazovala listí, ještě že nikdo nešel, tenhle lesík je jakoby můj.

Co když je odnesla v zobáku třeba sojka? Jednou si jedna sojka dělala zálusk na moje hodinky, které nenosím na ruce, položila jsem je v lese na pařez. A co lesní skřítek? Tak jako věřím na trpaslíčky (o tom něco nabloguji, nevím kdy), tak věřím i na skřítky.

Anebo nějaká bosorka? Poštvala skřítky proti mně? Často sem chodím, možná pohádkové bytosti ruším. Jo, nevědí, že i já píšu pohádky. Kdyby ty brýle našla lesní víla, byly by jí velké. Vím, že víly dorůstají do výšky asi 40 cm a chodidla nožek mají malinké a podobné květu lípy. Že ty moje brýle nebyly růžové! Upozornily by na sebe. Růžové brýlky jsem koupila plyšovému oslíčkovi, je to pan doktor, co v lese léčí zvířátka. Pojmenovala jsem ho Bílé Ouško. Jezdil za pacienty na kole. Mít na očích růžové brejle je zvláštní. Připomíná mi to, když jsem v cizině viděla růžové kolo. A kdysi u nás někdo nápaditý přemaloval tank na růžový.

null

Myšlenka na tanky z minulosti a tak vůbec, jako by přivolala náhle setmění. Plus ty moje černé myšlenky. 4 hod. zabité hledáním ztraceného času! „Hodinový manžel“ z internetu své šikovné zlaté ruce prodává, má k tomu i živnostenský list. Když si vypočítám, tak 4 x 500 = 2000. Dvě tisícky jsem mohla ne vydělat, ale aspoň ušetřit. Přibližně tolik stojí nové brýle.

No, asi to bude tak, že ty brýle našli hodní lesní trpaslíčci. Tak jako našli obrovskou čokoládu v jedné mé knížce. Přestože trpaslík vidí i věci neviditelné, teď se to 7 x znásobí. 7 trpaslíků bude možná vidět na dálku i 7 divů světa.

null

null

Tahle myšlenka mě potěšila a chtěla jsem se potěšit ještě víc. Sedla jsem na povalený kmen a zbaštila čokoládu, které Sofinka říká kočoláda. Obal si odložím na památku, tři kočolády s jejích různými fotičkami dostala od nás nedávno k narozkám.

null

Jako by ta čokoláda byla kouzelná. Ne, moje brýle pro mne dobrýlovaly, to mi bylo jasné. Ale dřív, než jsem šla domů, tu a tam jsem uviděla záhadné lesní bytůstky. Nejprve jsem ořezávala červenou svíčku, a pár drobečků zalítlo k převracené houbě, dva se na ní zachytily. Houba jako by ožila, měla oči. Drobečky byly červené, jenže ty oči, co na mě koukaly, byly růžové! Takže růžová, řekla jsem si a vykročila jsem z lesa, jako když chodec vykročí na zelenou. Vzpomínku na Sofinku jsem nesla v sobě. Něco jsem ztratila, ale víc jsem našla! Cestou jsem neodtrhla zapomenutou, nikým nechtěnou seschlou ostružinu, které se na Slovensku říká černice. Černá ne! Už i proto, že za mou vesnicí bylo územíčko ostružinových keřů s názvem Borsočiny, a já si dlouho myslela, že v těch keřích žijí bosorky.

null

null

null

null

null

Na druhý den jsem šla na ta místa i s Bílým Ouškem. Les byl krásně barevný, přestože jsem brýle nenašla.

null

P.S. Prosím, dobře si prohlédněte fotky s listím. Neobjevíte tam něco? Jednou jsem viděla na loučce, hned u lesa, asi deset krtinců, vyrytých do půlkruhu. Kdo brýle najde, ať je ponechá krtkům. S brýlemi možná budou vidět. Sice ne růžově, ale zrzavě. Zrzavých veverek je v lese dost.


]]> General http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=68 Sat, 19 Nov 2011 20:22:20 +0100 http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=63
To, čímž právě žiju, se promíchá se špetkou něčeho, co se mi mihlo před očima nevím kdy, a vklouzlo do mě, usadilo se někde v koutku mého „já“, aniž by o sobě dalo vědět. Vzbudí se v netušené chvilce a vpluje do mého snu, proč, to ví jenom ono.
Jsou sny, které mi zůstanou v paměti jako pocity. Jednou, v pátek třináctého, se mi zdálo, že v noci bude konec světa. Kolik hodin nám ještě zbývá, to jsme se měli dozvědět podle tvaru oblaků. Všichni jsme nastoupili do vlaku (nikoho jsem neznala), který se ještě nerozjel. Prožívala jsem naprostý pocit svobody. Nemusela jsem mít jízdenku, nemrzelo mě, že kvůli průvanu z otevřených oken (abychom viděli na nebe) můžu nastydnout. Nezneklidňovalo mě, jestli jsem náš dům zamkla, a už vůbec mě netrápilo, že nemám klíč. Usmívali jsme se na sebe a byli tam i bezdomovci, jeden mi půjčil koloběžku a nechtěl, abych mu ji vrátila. Na úzké, dlouhé chodbě vlaku jsem s tou koloběžkou narážela do spousty noh, ale nikdo mi nenadával, všichni koukali z oken vzhůru. Zvědaví, jaké to bude. Ve tvářích neměli nervozitu z pomíjivých maličkostí, nebylo kdy (a proč) si zatěžovat hlavu. Najednou jsme byli tak lehcí, že jsme se jeden po druhém měnili v obláčky a letěli oknem k obloze. Už bylo jasné, že nastává konec světa, ale nikdo nemluvil, jaké to je, a já jsem cítila, že splýváme s oblaky na nebi a jsme všichni jedna soustava.

Takže sny mám pěkně hezké, díky, říkám si ráno, a kdybych věřila, že každý hezký sen v nás zůstane, když vstáváme z postele levou nohou, dělala bych to. Jenže nedávno se mi zdál sen, nejsmutnější, jaký si můžu představit. Šla jsem ho vyfotit, tady je fotka. Důkaz, že to byl jen sen. Jméno nikde, ani na bačkůrkách. Jenom tráva, jak foukl vítr, psala na náhrobní kámen svou stínovou řečí. Možná pohádku.

null

Pak jsem doma poslouchala píseň Petra Nováka Náhrobní kámen:

"Když půjdeš po cestě, kde růže vadnou, kde rostou stromy bez listí, tak dojdeš na místo, kde tvý slzy spadnou na hrob, co nikdo nečistí. Jen starej rozbitej náhrobní kámen řekne ti, kdo nemoh už dál. Tak sepni ruce svý a zašeptej ámen, ať jsi tulák, nebo král.

Dřív děvče chodilo s kyticí růží rozdávat lidem štěstí a svůj smích. Oči jí maloval sám Bůh černou tuší, pod jejím krokem hned tál sníh. Všem lidem dávala náručí plnou, sázela kytky podél cest, jednou však zmizela a jako když utne, přestaly růže náhle kvést.

Pak jsem ji uviděl, ubohou vílu, na zvadlých květech věčně snít, všem lidem rozdala svou lásku a sílu, že sama dál nemohla už žít. Tak jsem jí postavil náhrobní kámen a čerstvé růže jsem tam dal, pak jsem se pomodlil a zašeptal ámen a svoji píseň jsem jí hrál."

Taky znám jednu vílu, malou vílenku, stříbrnou hůlčičkou rozeznívá v lese zvonky. Napsala jsem o ní knížku „Víla není k ochočení“, ilustruje ji Jan Kudláček, můj oblíbený malíř. Včera jsem s ním mluvila, právě dokončil poslední záběr, jak Rosalka mizí v mlžném oparu. Nechci ho popisovat, obrázek je půvabně hezký, to vím. Tak aspoň krátký úryvek z toho místa v knize.

"Koukla na mě dlouhým pohledem, který říkal, že být sebou je nejdůležitější. Jakýsi pták vypískl, jinak bylo v lese ticho.

I když se oblékneš do svého a odejdeš, zůstaneš se mnou, mluvila jsem na ni. Samu mě překvapovalo, co to povídám. Cinkání zvonků, to jako bych slyšela tebe.

Rosalka ze sebe bleskově strhla šatičky, co jsem jí ušila, a zula se. Přisedla si ke mně na kámen a usmívaly jsme se obě. Cítila jsem, že zas máme k sobě blízko, jako když se narodila a já ji nesla nahoučkou v dlani.

Prstem mi cupitala po tváři – od oka přes nos až k hornímu rtu. Utírala slzy, které tam zatím nebyly. Víly nepláčou, lidé ano. Slzy nebývají jen slané, ale i sladce smutné.

Pak se mi upřeně podívala do očí, jenom krátce. Vstala a šla vstříc tomu modravému mlžnému oparu. Dvakrát se přitom ohlédla. Vznesla se do vzduchu a za chvilku byla celá zahalená v závoji z jemné mlhoviny. Na krku klíček, pod paží hůlčička. Tou volnou rukou mi zakývala a vzdalovala se. Třeštila jsem oči na modrý obláček, který v dálce bledl. Jak se vzdaluje, tak se mi víc přibližuje, napadlo mě."

A zase mi hlavou znějí slova té písně. Představuji si, jaký asi náhrobní kámen může víla mít. Mou představu jsem foťákem zvěčnila (pro sebe). Taky dvě růže. Platí pravidlo, že když dáváme květinu lidem, tak jednu, tři, pět, prostě liché číslo. Ale u víl jsou zvyky jiné … a vůbec – odešla, „že sama dál už nemohla žít.“ Zůstaly po ní přírodní rukavičky, botičky, křidélka, věneček. A ten zvláštní kámen jsem našla daleko, na ostrově Kauai. Hvězdy tam zářily nízko nad zemí, někdy mě napadalo, jestli se neodrážejí v oceánu.

null

null]]> General http://www.irenagalova.cz/blog/index.php?itemid=63 Mon, 7 Nov 2011 06:00:00 +0100