Loni v únoru náš kos důležitě zpíval z okapu na domě, ať ho slyší všechny kosí slečny v okolí. Vypadalo to tehdy, že se jaro již blíží. Teď je zahrada bílá a kosi víc než na lásku myslí na bříška. Snad už co nevidět sníh roztaje! Ptáci budou zpívat z plných plic a náš kos bude svádět kosice žížalami.

Ptačí láska nejenom ve dvou, ale i ve třech! Dva samečci se perou, lítají pírka, a ta, o jejíž srdíčko se bojuje, kouká do neznáma, pak se samou nudou drbe pod křídlem. Anebo: Kos chvilku randí s jednou kosicí, hned zase s druhou. Obě dvě si na něj dělají nárok, ještě že má křídla. I ony je mají, ale on je ptáček fikaný, zná své vzdušné (únikové) cestičky.

Víc o ptačí lásce nelásce píšu ve svých knížkách „Život není peříčko“ a „Ukolébavky pro dudka“. A nejen o lásce – také o něčem, čemuž lidi říkají přátelství. Máme na zahradě dvě kosice, jsou to kamarádky z hnízda. Vzájemně se krmí bílými bobulemi z keříků. Kam jedna, tam druhá. Nerozlučné. A sýkorky? Pro kamarádky přeletím přes třiatřicet plotů! Sýkorka s oranžovou hrudí skromně čeká u kelímku se semínky, než se nakrmí sýkorka se žlutou hrudí. Vystřídají se a pak skotačí na větvích.

Když venku třeští zima, vidím, že i hašteřiví kosi jsou slušnější k sýkorkám. Nevyhánějí je mrznout jinam, mají co dělat sami se sebou. V létě si ovšem dělají na naši zahradu vlastnická práva. Jenom straky a strakapoudy strpí ve své blízkosti. Strpí a možná i trpí. Zobák jim v momentě sklapne, když se tihle velcí ptáci objeví. Po jejich odletu si to odnesou bezbranné a důvěřivé sýkorky.

A přesto bylo léto a já nezapomenu, jak mě zrána vzbudil šílený ptačí skřehot. Běžím na zahradu, a tam všichni svorně – kosi, sýkorky, dokonce i konipásek s tou svou důstojnou pravolevou chůzí – obklíčili cizí kočku pod stromem. Zahnali ji, když se dobývala do hnízda s kosími mláďaty. Na zemi ležely chlupy i peříčka a kočka se choulila pod keřem. Ptáci rozčileně otvírali zobáčky, byl to úchvatný pohled, jak jí z duše nadávají.

Co mi ale vzalo dech – bylo šest fotek, které mi nedávno poslala meilem kamarádka Věrka Meisels z Izraele. Dráma dvou ptáčků nevyfotila ona. Fotky francouzského fotografa (bohužel, jeho jméno neznám) vyšly nejdříve ve francouzském tisku, potom v izraelském.
Tady jsou:

Ptačulka je raněná. Peří rozcuchané, nožičky bezvládné.



Sameček ji krmí a drží nad ní ochranná křídla.



Zase jí přinesl jíst. Jeho kamarádka leží nehybně, očka zavřená. Zkouší s ní pohnout.



Když viděl, že nic nepomůže, začal nešťastně kvílit.



Skála by ožila – ale ptačulka ne.



Zobáček sevřený, smutek už prožíval tiše.




P.S. Než jsem to všecko nainstalovala na blog, sníh z naší zahrady sluníčko slízalo. Díky, ptáčku! I když život vdechovat neumíš, aspoň ten příslib jara. A nezapomeň: andělé v ptačím nebi mají křídla jako vy, bude se jí tam líbit.