Prostě se propadl komínem do našeho krbu. Mocně třepal křídly o pevné sklo dvířek dýmové barvy, zobákem bušil do roštu, hrdelní zvuky žádné. Sakra, jak se ten krb otvírá?! Utíkám pro něco, co je tam vždy položeno, takové otvírátko, Samíkovi, jak u nás byli, se líbilo, někam si ho ukryl. Mám ho. Taky jsem chmatla foťák. A fotím. Jedna fotka, víc ne. Když jsme v krbu uchovávali asi půl roku pavoučí síť bez pavouka, fotek přibývalo. To se mohl chudák pták pohoupat, kdyby tam ještě byla.









Dvířka jsem naštěstí nevylomila. Vyletěl jak rachejtle, celý černý od sazí. Za sklem, v němž se odráží náš pestrý koberec a pták jako by byl do něj vetkán, mi připadal hezky barevný, takový je i na fotce. Prudce od stěny ke stěně, chumelce vyškubnutých peříček, pak narazil do stropu, divoce se metal – a frr dveřmi ven. Na stropě zůstal jeho otisk, památka. Asi bych ho tam nechala, jenže F.: „Co?“Kousal přitom do jablka.



No nic, zatřela jsem to bílou, teď lituju. Staré malby na zdích, ovanuté někdejším vzduchem, mají hodně do sebe. Nač asi malíř právě myslel. A co úzkost ptáka zvyklého na nebe, zoufalství ze šerého, uzavřeného koutku neznámo kde? Najednou jas otevřených dveří na zahradu. Náhlý zvrat v ptačí hlavičce, viditelný v očích, mohl zůstat zvěčněn. A v našem domě! Otisky částí tělíčka tvorů žijících před milióny let mě vždy fascinovaly. Hlavně když byly ulomené (kousek od nás) z masívního pískovce v lese za sídlištěm, kde jsme léta bydleli.



Tento kámen na fotce není odtamtud, ale z ostrova Kauai. Doletěl s námi v létě 2000 tajně, schován v baťůžku. Zvířátka, jejichž lastury se časem srostly s pískem, jsou dávno po smrti, ale kámen, co se vyskládal ze zrníček písku, pořád kvete.

Jo, měla bych ukončit, jenže v hlavě se mi přemítají různosti, třeba jak jsem byla svědkem, když se naši dva ježci na zahradě pařili. Předevčírem, kolem půlnoci. Mohutné fučení s pravidelnými přestávkami, jak já budu spát při otevřeném okně?! Nepřeháním, že fučeli asi dvě tři hodiny, to bude ježečků! Nejdříve probíhal dlouhotrvající rituál. Můj foťák, já na štokrlíku, nic jim nevadilo, ani to, že kvůli focení je šetrně osvětluji baterkou, jen jsem omylem vzala tu s červeným světlem (sklo pobarvené fixkou). Ona oddaně ležela, on donekonečna kolem ní obíhal – těžké focení, nepřehledná houština. A pak proběhlo to hlavní. Já ovšem šla spát.



Jenže na zahradní terase jsem málem šlápla na žížalu. Loví nějakého opožděného mravence. Povedlo se, roztočila se na té dlažbě, najednou můstek – a ze středu tělíčka, z místa barevně výrazného, kde byla mistrně ohnutá, vymrštila malou žížaličku. Porod jako na běžícím pase. Malinká lezla svojí cestou, a máma svojí, což se například u koček nemůže stát.



Náhodou jsem byla i u porodu toulavé kočky u nás na zahradě. Fotky mám, ale jsou v knížce Koťata. A hejno novorozených pavoučků pod naší poštovní schránkou? Nestihla jsem je vyfotit, než je máma snědla. Abych to zpěknila, přidám fotku krasavce, což není odborné pojmenování, myslím, že je to svižník lesní. Vletěl mi do výstřihu v lese na Slovensku. Nekonečná řada zaparkovaných aut, F. šel taky koupit ovčí sýr apod. , já zatím fotila letokruhy.




Napadá mě občas: zažít mimozemšťany, pak už bych nečekala víc. Snad by to pomohlo v našem „z bláta do louže“. Snad zjednají pořádek na Zemi, k nebi mají blíž.
P.S. Co tak kouknout na sebe v kaluži, než do ní šlápneme?