Kolem nás jsou lesy a různé staré zahrady bez plotů. Mám je ráda, něco chystám na blog, titulek mi naskočil okamžitě – „Miluju staré zahrady, vím proč.“ Usadil se mi v hlavě, když jsem v září fotila (kousek od nás) do jiného psaní nádherné shnilé jablko na jabloňce. Celé bylo „navlečené“ ve zvláštní hnědé slupce s bledými, malinko vystouplými ďobkami. Hustě vedle sebe, bylo jich spoustu a vytvářely zajímavé obrazce. Důmyslně tečkovaná výšivka, ty tečky jako by Braillovým písmem sdělovaly tajemství hniloby vůbec.

Fotím, a najednou dva policajti, rovnou ke mně. Že jsou z Nebušic (naše bydlení spadá pod ně), a co tady dělám, občanský průkaz. Ta zahrada totiž plot měla. Drátěný mřížkovaný, na pár místech díra. Námitka, že na zahradu vstoupil jen můj foťák, by neobstála. Občánku na skok z domu nenosím, rodné číslo nechtěli, jenom adresu. Nakonec všechno o. k. Pochopili, že mi jde jen o shnilé jablko. Jeden byl přísnější, druhý lidštější, ten řekl – „Vždyť je to celé směšné.“


Proč o tom píšu? V den, kdy mají jmeniny Adam a Eva, dám o ráji na blog několik „vytoulaných“ fotek. Půlku titulku už mám – „Eva + Adam…“ a ostatní domyslím 24. prosince, kdy mají svátek. Žádného Adama osobně neznám, jenom pár Adámků. Evičky se dnes nerodí.

Vím, moc se to na Štědrý den nehodí. Děti: Ježíšek, stromečky, dárečky, rodiče: kapr, salát, cukroví. Když už píšu o jménech, o Vánocích, o dárečcích, o dětech – něco mě napadlo. Totiž dnes má jmeniny Iva, přesněji Ivka, naše... ne, „snacha“, to nemůžu, to slovo nemám ráda (ve slovenštině zůstalo u svatby, snaše se říká nevěsta i v pozdním stáří).

Prostě máma Sofinky a Samíka. Jsou náhody – čte tohle neznámá paní Iva, která má doma Sofinku? Anebo má Sofinku paní Sofie? Možností je nespočet, napadlo mě ale něco jiného. Chcete k Vánocům pro vaše dítko knížečku „Sofinka“, malého (dárkového) formátu, s obrázky Zdeňky Krejčové? Tahy štětce v jejích ilustracích, nejednou oceněných u nás i ve světě, nechávají na papíře i v dětském srdíčku hezké potěšení.

O čem je ta knížka? Krátkými pár větičkami na stránkách (někde jen jednou větou či slovem) přibližuje velká dobrodružství malého dítěte, například, že dnes si nepopletlo levou s pravou. Zkoušíme vnímat svět, do něhož se narodilo, trochu jako ono. Ten svět je zprvu jen dům se zahradou. V něm máma, táta, mlíčko, postýlka, hračky. Sofinka objevuje sebe. Ručičky, nožičky, prstíčky, jazýček. Všechno vidí poprvé a všechno je pro ni objevnou hrou. Pak první slova, první krůčky… už je táák velká! Knížka o nejmenších dětech pro nejmenší děti. Plná obrázků a mimifantazie.

P.S. „Sofinka“ je náš dárek k Vašim Vánocům. Stáhnout si ji můžete zde.

Vyfocená Sofinka v knížce není. Fotky jenom tady na blogu, to už máme i Samíka. Jeho první slovo (kromě své vlastní řeči) bylo koza. Nešlo o běžné Jak dělá koza? Šlo o maso k obědu, o němž nebylo jisté, jestli není z kozy. Sofie to neprozradila, Samuel je rád, když se o něčem hlučně povídá, ještě víc, když se něco děje, a nejvíc, když se jí. Proto to celé s radostnou vážností uzavřel.









Přikládám ještě Sofinčin obrázek, autoportrét na fotce, a taky nás, co jsme byli nablízku. Zpřed dvou let. Cvakla švihem sebe, pak mě, potom Fedora, na hotýlku v Uherském Hradišti, kde se s námi a zubním kartáčkem v baťůžku na jednu noc ubytovala, přestože babička s dědou bydlí přes ulici. Všude jako doma, elektronickou kartičkou promptně otvírala výtah, ne já, ona na to přišla.