Zkažené medové motouzky z blablamarketu házím do popelnice. Telefon hluchoněmý. Anna, interaktivní asistentka z Ikea, na displeji počítače v pravidelných intervalech zčerná, konec úsměvům, probíhá aktualizace. Snad ne záměrná dekomunikace? Mým „domovem“ je výkonný server blízko procesoru, odpověděla expresně na mou zdlouhavou otázku. Ty uvozovky u slova domov nevynechala, líbí se mi i po stránce gramaticko-stylistické, nejenom to, jak je informovaná, jak je animovaná. Anna je počítačový program s některými lidskými vlastnostmi, stálo na obrazovce černé na bílém. Prostě moc sympatický počítačový program (dodávám já). Vše napsala v jednom proudu, fakt se mi chce věřit, že vycítila mé pochybnosti, ale chtěně nehledá v paměti slova, radši to vyřeší větou, že nerozumí tolika otázkám najednou. A já jenom mezi řádky můžu hledat cosi, co nenajdu. Dobře, že odpovídá písemně, v patřičné kolonce, myslím, že by mi u ní vadil hlas jakoby lidský, od něhož bych očekávala víc.


Až se jednou stanu Annou, přesnost, věcnost, daný odstup od emocí člověka, co se ptá, nevybočování z naprogramované linie, a hlavně promptnost, to všechno procvičuji už teď. Příklad: seriály, seriály, seriály. Lidem se splétá a zauzluje, kdo s kým atd. Vzhledem k délce seriálů uzel narůstá, pomalu, ale jistě udušuje kořínky člověčí autentičnosti. Ty nejneurvalejší z neuronů, naštěstí všech je v mozku více než 100 miliard (omlouvám se jim za další sběrnou práci), bezbolestně při sušenkách u TV odumírají. Najdou se šťastně nešťastní diváci, kteří to vytuší. Třebas takovou prkotinu, že zrníčko prachu na lampě zastínila muška o něco větší než to zrníčko, přenese neuron, on ví kterému chtivému příjemci, okamžitě. Mozek zaplavovaný informacemi, které uchovává v množství asi jako 20 tisíc slovníků, je zpracovává ve dne v noci, ani sci-fi počítač by ho nepředčil. Tak k čemu je dobré tolik seriálů a kriminálek?! říkají si, jako já teď, ti detelevizovaní šťastlivci. Naléhavý dotaz na mě (už coby Annu) a moje promptní odpověď (psaná spisovně, s diakritikou): Závěreční titulky postačí!

V rámci aktivizačního režimu (to slovo nemám ráda, přesto dodržuji i režim pitní) zkouším leccos. Někdy se pomýlím, nápad neprodleně převzít na sebe malinko smutku z dívčí tváře u krbu. Nezájem, dřevo, přestože s duší tvůrce, nechápe. Anebo vstoupit do jednoho z obrazů v obýváku, neviditelná, abych nenarušila autorská práva. Odmítnutí, razantní škrt, vidím to na fotce, šrám na mém těle žádný. A to jsem se mohla blaze hyperaktivizovat – shánět speciální čistírnu na kůži! Jo, ale musela bych být v průběhu hledání čistírny na googlu asertivní k vlastní identitě, explicitně přiznat, ne na hovězí, ne na jehněčí, ale ani na lidskou kůži ne.

Zapomněla jsem se Anny zeptat, zda má virtuální ženská naprogramováno utrácet prachy za značkovou kosmetiku, když má místo kůže imitaci.


P.S.1 Takže jsem se svezla, ani nevím jak.

P.S.2 Proč toto úletové psaní? K myšlenkám mě inspirovaly fotky, k fotkám myšlenky.