Den vůně jehličí, svíček, den vzpomínek. Tu a tam blikne drobnůstka, nevíme, proč právě ta, ale jako by byla skutečností tady, teď.

Do vzpomínek zhurta střih (šlápnutí tlapy slona do porcelánu) – naše stěhování. Listy na zahradě v klidu padají, a než všechny opadají, už tu nebudeme. Od Divoké Šárky k Olšanským hřbitovům.

Nekonečné proměřování, zejména koutů, dlouhý kovový had stočený do klubíčka umí šlehnout nemilosrdně. V noci sny střižené v centimetrech. Válka se skříněmi i skříňkami, prach, o němž jsme netušili. Vzduch unaven. Ukládání (nacpávání) do krabic, lepicích pásek dost, špagátu taky, jen nůžky se pořád ztrácejí, a fixky. Tlustá černá na číslování hotových krabic. Tenčí černou spisuji do sešitu, co je kde, pod jakým číslem. Uf, aby to sedělo! Abych nehledala nůž mezi kolíčky na prádlo.

A bacha, aby ten soupis nebyl románem s kapitolami usednutými v krabicích. Třeba: Vrána, peří opravdové, zobák ostrý. Dávno klovla Sofinku (jen jako, ale bolelo to), proto ho má slepený, v nouzi místo nůžek nepoužitelný. S jakým obrázečkem leukoplast, vybírala Sofi.

Teď vybírám já, jestli vránu mezi křehké, nebo ne. Radši jo, vzpomínka je křehká věc.

Mít dost novin na mačkání je taky důležité. Jsou i firmy, co se živí dodáváním zmačkané výplně (do krabic, nikam jinam). A bacha podruhé – nečíst blbosti. Z internetu ani z novin, o starý prach nejde.


celý článek »