Na posuvných dveřích bílé skříně v mém pokoji mě překvapí stíny, vždy když je nečekám. Třeba dnes. To už jsem tušila, že za chvíli se v té Zemičce stínů, těsně sousedící s územím mého psacího stolu, začnou stínohrátky. Za okenními skly svítilo slunce, já přimhouřila oči, abych viděla, že různé bytůstky, co na stole mám, ožily. Tak jo, stínové divadélko začíná.

null

Stínová Panenka Čepičkatá hraje poprvé. Nesměle se rozhlíží, možná jí dobře padne, že v divadle je obsazená jedna jediná židle. Moje. Naštěstí stíny jejích stolních kamarádů cobydup přeskočily hranice stolu, což ji potěší. Mě taky. A divadélko dostává spád. Já sedím, jen občas vstanu a podle potřeby zatahuju nebo roztahuju závěs na okně (pozor, to není opona!). O focení se stará foťák. A mně bylo nařízeno, abych sepsala, o čem jsou jednotlivá dějství. Takže o čem?

Stínový Maškarák (druhý zleva) zatím ještě netuší, že stínová Maškaranda (uprostřed) ho pozve na maškarande, čili na milostnou schůzku. Holka má ruce roztažené, tady jsem, čekám na tebe!

celý článek »